Je potřeba zaznamenat historku, kdy někdo skutečně docenil moje vyženěné (už skoro pět let) příjmení. Udělal jsem si volný večer, zašel v Praze na koncert, a pak, protože večer se pěkně rozjel, jsem zaskočil na panáka do baru na Žižkově, který patří chlapovi jménem Glen, kterému jsem přeložil knihu. Vešel jsem, bylo tam hezky plno, přistoupil jsem k baru a rozhlížel se po Glenovi. Glen nikde, ale na baru ležela naše kniha. Vedle ní stál chlapík, kterej po ní zničehonic sáhnul, otevřel ji a začal s ní vytírat loužičky na barpultu. Tak mu povídám - "tohle by se myslím Glenovi nelíbilo". A ten člověk už jemně podroušeným hlasem povídá, "dělám patinu, já si to můžu dovolit, protože já jsem Glenův nakladatel". No nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak kontruju "no a já jsem Glenův překladatel". Chlapíkovi se to moc líbilo, tak se hned přátelil, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Miro, já mu prozradil svý jméno. Asi je to nějakej Slovák, ten Miro, napadlo mě, protože
aneb rodinný blog bez bázně a hany, honey