Kmotra liška & Sultán Tyrl

Ukázalo se, že mou předchozí exhibici, kterou jsem považoval za čistě jazykovou a jazykovědnou hříčku, lze číst i jinak, takže dodávám: Malá Liška pochopitelně nebyla zplozena mimoděk a proti mým přáním; možná postrádám rozplozovací instinkty (ne však schopnosti!), ale otcovská láska ve mně jen kypí. Akorát ze zdrobnělin mám vodjakživa kopřivku, no.

Až donedávna jsem své nastávající otcovství nesl stoicky. Nové životní období, které bude dozajista zkouškou mé zralosti, zodpovědnost za novou bytost, vykousne mi ze života pořádný kus a kdo ví, jestli mi z něj něco nechá, bude řvát a chovat se necivilizovaně, a já ji všechno naučím a seznámím jí s hodnotnou hudbou a literaturou, strávím následující roky v úzkostech, udělají se mi žaludeční vředy a vypadají zbylé vlasy, a budu slzet při reklamách na dětský přesnídávky. No budiž. Ale minulý týden má vyrovnanost dostala vážnou ránu. Padl jsem v časopise Maminka (jak lapidární a nevinný název, což) na materiál o tom, jak spolu hovoří čerstvé matky. To mi tedy poklesly gonády! Nejsem šovinista, a nechci hned zbrkle usuzovat, že jim ty hormony lezou na mozek, a proto se prozatím přikláním k variantě, že jde o regulérní argot nepřístupný nezasvěceným, tajnou řeč vytvořenou pro potřeby zednářsko-rotariánsko-maternalistické lóže, která má odradit nehodné. Mělo to sílu zaklínadel, až jsem se

Sultán, ten pane prožívá věci. Filmy, koncerty, knihy. To liška je na tom docela "jinak". V poctivém soustředění na blaho vrtošivého obyvatele břišní dutiny jí nějak nezbývá sil. Cožpak o to, snaha by tu byla, ale všechno se jen tak nějak mlhavě míhá za tlustou stěnou a mateřským kulturním zážitkům - překvapivě - nemůže konkurovat ani nářez Young Gods, ani James Bond, ba dokonce ani Jane Austenová. Být samodruhá je legrace: sedadla v tramvaji jsou moje, ve frontách mě uvědomělé ženy pouštějí před sebe, na gynekologii mě oslovují zásadně "maminko" a se slečnou se už můžu rozloučit ("tak tady to máte slečno - pardón - mladá paní"). Když si objednám v cukrárně preso, dívají se na mě prodavačky jako na vraha (že by matky kafe nemohly?), v restauracích mě číšníci honí bičem do nekuřáků a druhý malý pivo mi demonstrativně nedonesou. Šatník se mi scvrknul na dvě položky - a starosti s garderóbou jsou pryč. Rozhodování se odehrává jen v rámci váhání - sukně nebo

Tak už je to tady. Vánoce. Knižní trh duří, všichni potřebujeme dárky, z tiskáren se ozývá radostný hlahol, protože sotva stihnou tisknout, kam to povede. Ale já na to hledím lhostejným okem. Kdo celý den vaří a má plnou spižírnu, pustí jen málokdy slinu nad restaurační krmí... Leč! Včera mi srdce poskočilo, protože konečně - konečně! - někdo vydal Edwarda Goreyho. Léta jsem na to čekal, od dob, kdy jsem si koupil CD Tiger Lillies The Gorey End a poznal tak tohoto zcestného génia, kreslíře, magora. Nedostává se mi slov - "Ten milý výstředník," praví Květa Fialová v Adéle. To se nedá popsat, to se musí vidět - tak ňák podobně to říká Wittgenstein. Či nejlépe Mistrovými slovy: "Byl již čtvrtek a dřevěná noha jeho lordstva nebyla stále k nalezení."

To měl být jenom název předjímající další text, ale teď mě napadá: pakli má člověk oči navrch hlavy, když se mu přihodí něco mimořádného, tak normálně je má naspod hlavy? Záhada. Ale oči navrch hlavy jsem měl na své první 3D projekci, koncertu U2, a že byl vynikající i zvuk, měl jsem navrch hlavy i uši. 3D efekty taky super, ale hlavně působil obrovský záběr kamery, ostrý na krajích i do hloubky, a zachycující každý detail (typu otisky prstů na laku kytary atd.). Měl jsem chuť skákat a volat a když dali nějaký starý flák, vhrkly mi slzy do očí (které jsem měl navrch hlavy), což mělo na 3D efekt trochu negativní dopad. No a pak jsem měl či navrch hlavy (a žaludek v krku) při své prvé seriózní autojízdě. Průjezd Plzní teda nic moc, ale na dálnici jsem se nedal zahanbit a jel jak hovado. Liška se trochu bála, a i mně párkrát docela zatrnulo. Nicméně nikdo nezahynul, maximálně se pár lidí nasralo. A já si můžu připsat první překročení rychlosti. Pak byl průjezd Prahou, za tmy, a to jsem by

Hellboye 2 stihl na poslední chvíli. A buď jsem od Hellboye 1 dospěl, nebo del Torro zesenilněl. Hořké zklamání. Tolik vizuální opulentnosti, která nemá jiný účel, než že se režisér chce předvést, už jsem dlouho neviděl.

To jenom abych nezapomněl: akustický koncert elektronických Young Gods - strhující, zážitek jako vždy kazili kuřáci v sále. Měl by se povolit legální odstřel. Mnoho filmů, vesměs legrace, protože Sultán je eskapista a na Hanekem nebo Trierovi ho nikdo víckrát neuvidí - Dva dny v Paříži (Julie Delpy, sarkastický Američan v Paříži, láska), Leatherheads (Sultán by chtěl být jako George Clooney, ale George nechce být Sultánem, tak to nepůjde), Kopačky (Apatow a jeho parta, Apatow zaslouží neapatickou apoteózu, za vtipy a za odvahu ukázat v americkém filmu pyj) (teda ne vlastní), a opět asi popátý Pýcha a předsudek. Děti noci (trochu o ničem, ale ani Sultánův život není zrovna Pán prstenů, ovšem je pravda, že i v Sultánově životě hrají herci stejně dobří jako Issová s Mádlem). Temný rytíř. Ještě stále neviděl Hellboye 2, ale to se brzy změní. Literatura? Sloupek Tomáše Baldýnského v dnešních Lidovkách. O Krtečkovi. Divadlo: každý den pantomima malý Lišky v břiše velký Lišky. Mimochodem Temn

Dneska jsem se dočetl fascinující věc, jednu z těch, které člověka donutí se na chvíli zastavit a zvážit svoje vidění světa, a koneckonců i vlastní život jako takový, prostě vyvolala jeden z těch vzácných okamžiků, kdy člověk vystoupí ze své každodennosti a najednou to všechno vidí v jiné perspektivě, patrně správnější. V té chvíli vybledly příběhy o Tlustém ve vaně, o pohřbech kolotočářů, jimž asistuje policie, o žroutech moci (že jméno Paroubek připomíná nějakou figuru z lesa Řáholce?), o ponížení nejslavnějšího českého spisovatele nejkritičtějším českým týdeníkem, o Bémech a Bendlech a Klausech... a tak dále. Tohle všechno tak či onak pomine, ale úžas z té zvěsti, kterou jsem se dnes dočetl, ve mně přetrvá. Byl to příběh pána, který moc rád hrál fotbal, ale hrát ho přestal, protože se bál, že při každém kopnutí do mičudy kope zároveň boha do prdele. Do prdele. Boha. Kope. Pak si uvědomil, že jda kupředu vlastně taky vykopává nohu dopředu a třeba taky kope boha do prdele. Tak začal c

Mít pracoviště u Václaváku není žádnej med, to vám řeknu. Smrduté místo, přes den plné turistů, v noci okupované ožralými partičkami teenagerů, dealery a somráky a ráno poseté kelímky z McDonaldu, prázdnými lahvemi a sem tam vyzdobené koláčem zvratků. No jo, prostě folklór. Na divných místech se ale dějou divný věci, a právě kvůli nim má Václavák něco do sebe. Nejpeprnější historku jsem zažila už před dávnými lety, ještě jako mladá dívka. Jakýsi zanedbaný muž mě odpoledne oslovil na rušném chodníku, uprostřed prodírajících se davů a něco chtěl. V první chvíli jsem akusticky nebyla schopná rozeznat co a už už jsem se připravovala vyhrábnout z kapsy pětikorunu, ale pak to ke mně dolehlo. Přestárlý seladon se slepenými vlasy žádal, abych ho laskavě doprovodila do pasáže a tam sledovala, kterak si ručně ulevuje od přebytečné sexuální energie. Prý mi za to klidně dá stovku. Byla jsem z toho požadavku tak konsternovaná, že jsem se zmohla jen na bezvadně korektní větu "Díky, ale teď nemá

Po dvou týdnech dovolené vracíme se s Liškou do Čech. Co se za tu dobu událo? Nestačíme valit oči a vrtět hlavou. Hranice představitelného představuje zejména akce tlustý Tlustý ve vaně. K tomu není třeba nic dodávat. Pěkně to ilustroval Pavel Reisenauer na obálce posledního čísla Respektu. Dneska se dočítám, že ani taková kokotina nestačí k tomu, aby českého politika poslala od válu. Oblastní organizace svého kašpárka podpořila. S českými poslanci na věčné časy a nikdy jinak. A další výtečnost: Evropě to osladíme. Četl jsem čísi vyjádření, že slogan je sice dvojsmyslný, ale my, co ho podporujeme, zdůrazňujeme ten pozitivní význam. Asi by jim měl někdo říct, že frazém "osladit to někomu", bez konkrétního předmětu (jako káva, čaj), pozitivní význam nemá , naopak je primárně výhrůžný. Takhle vyprdnutej slogan naznačuje buď latentní protievropské postoje, nebo podivuhodně realistické předjímání vlastní (ne)schopnosti prosadit se na evropské scéně. Jinak klip to má pěkný, jako

Po několika dnech strávených dřevorubectvím - po kterém celkem logicky a nevyhnutelně následoval relax u piva a televize - se vracím k intelektuální činnosti. Snažím se zapomenout na inteligentní prací prášky, na ženy tahající s sebou i na večírky a na návštěvy svůj persil nebo pervol nebo peresam nebo petržel, na vložky s aktivní ochranou, na borce, kteří se díky tupým překladatelům v českých reklamních agenturách (a jinde) myjí jinak než my ostatní. Vracím se ku své práci s jazykem a čelím (v zaměstnání) nové výzvě: stylizovat text tak, aby působil co nejvíc substandardně, a přitom autenticky. Je to zajímavá zkušenost: snažit se v písmu vyjádřit artikulaci pokud možno co nejnedbalejší, přesně postihnout línou výslovnost, všemožnou nenoremnost, být důsledný v tom, aby to bylo ne-spisovné; a přitom spisovnou polohu znám ze školy i z četby v zásadě dokonale, byť jí (stejně jako my všichni) obvykle nehovořím. Nehovořívám. Několikrát po sobě ten text čtu, a zas a znova se přistihnu, že js

Snad mi dívky tuhle indiskreci odpustí, ale taková potenciálně beletrizovatelná příhoda prostě nemůže zůstat ležet ladem. (Nakonec, stejně už jsme ji všechny vyprávěly, že?) Vypravily jsme se na výlet do Jeseníků. Pětičlenná dívčí výprava včetně Lišky, nálada bojovná, nezkazil ji ani pach moči (snad psí?) v jedné z našich luxusních chatových ložnic, ani imbecilní obsluha v přilehlé restauraci, ani její zavírací hodina (sladkých 21:00). A tak jsme se zčerstva vypravily na výlet na Praděd, výchozí bod cca 860 metrů nad mořem, cílový bod kolem 1300 metrů nad mořem, délka stoupání 7 kilometrů, 6 naučných tabulí. Aspoň pro Lišku, která jako by v gravidním stavu přišla o jednu plíci, v podstatě olympijský (a nakonec šťastně vrcholový:-) výkon. Příjemně unaveny po přestálém trápení, užily jsme si dvouhodinový oběd na Ovčárně a občertveny pokračovaly dál hřebenovou trasou. Jenže ouha, cesta asfaltová, na ní davy, které se do kopce vyvezly autobusem, ženy v lodičkách, staříci o holích, děti v

Ne, neviděl jsem Máj, jenom trailer, ale ten byl natolik vydatný, že zvažuju, že film navštívím, abych se ujistil, že je tak pitomý, jak z traileru vysvítá, nebo třeba ještě pitomější. Trailer měl několik vrcholů, z toho jeden pozitivní (prsa). Jinak: Kukura vilně sevřeným hlasem šeptá dívčímu torzu Voníš svěcenou vodou (uch... kdyby řek mořskou... kdyby řek ohnivou... nebo chlorovanou, dávalo by to smysl); na kameru nalétávají strašidla, která patrně mají evokovat Strakonického dudáka blahé paměti... nebo Caspera... Javorský hraje kněze, který se rád zahledí do dívíčího výstřihu (jak objevná figura!), Tříska něco ušlechtile pateticky řve a mezitím pobíhá ten Matěj, kterého nikdo ani nenutí, aby se pokusil dostát svému předobrazu z básně: Máchovu osamělci, který nedokáže žít s lidmi, který v nejpůsobivější pasáži Máje prožívá drtivá muka strachu ze smrti - ne z popravy, ale z nicoty, která nastane potom. Panebože, českou moderní poezii nezaložily verše o hrdliččině hlasu, ale o času ne

Byli tam všichni, i Havel, a kdekdo o tom napsal. Tak to musim taky, nenechám se přece zahanbit. Tak za prvé ten sál je příšernej. Sice je tam dobrej zvuk a z každýho sedadla je skvěle vidět, akorát genius loci nedá člověku zapomenout, že každý to sedadlo bylo konstruovaný na míru průměrný prdeli krajského delegáta strany. No nic. Trojí kontrola (bágly, občanky, vstupenky) taky nic moc, ale šlo to celkem plynule a kulturisti u vchodu byli zdvořilí - akorát to trvalo dlouho; byl jsem tam hodinu a půl před oficiálním začátkem a měl jsem tak spoustu času na záchvaty úzkosti, že mě konfrontace s legendou mého "mládí" (kdy jsem prvně slyšel Bone Machine? před čtrnácti lety?) uvrhne do deprese. Legendy by možná měly zůstat legendami, aby bylo kam vzhlížet. Ježíš K. ví dobře, proč si ten druhej příchod tak šetří. Nicméně ke ztrátě aureoly nedošlo - byl jsem od pódia tak daleko, že bych si nejspíš nemusel všimnout, kdyby ten koncert promítali na plátno. Z Tomova obličeje byla bledá s

Všude se teď píše o Bathory. Já na to nepudu. Jednak recenze hovoří až příliš výmluvnou řečí, jednak jsem s Jakubiskem dávno skončil. Viděl jsem několik jeho filmů, a všechny byly o tomtéž. Vtáčkovia, siroty a blázni byli o tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou. Sedím na konári... bylo o taky tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou, Hrubešovou. V Lepši je byť bohatý... nastala změna: bylo to o dvou ženskejch, co milujou jednoho chlapa. Tisícročná včela byla extenzivní varianta téhož: všechny ženský milujou jednoho Dočolomanskýho, a Bára Štěpánová ukazuje koprsa. Sexuální kombinatorika pak dospěla k nepřekročitelnému vrcholu, ne-li vyvrcholení, v Post coitum (neviděl jsem), kde to dělá doslova každej s každým. No a odtud už se prostě nedalo jít dál ani s třistapadesáti melounama... Viděl jsem v telce Hulka, film, kterej podle všeho nemá nikdo rád. Znal jsem to jen z recenzí, že prej je tam moc psychologie a málo akce či co. Mně se to docela líbilo, mělo to vynikající obrazovou sl

A je to tady, průjezd zvrhlou křižovatkou na Olšanský s odbočením vlevo, pěkně se řadím, najíždím, vím, kdo má přednost, tramvaj zezadu nejede, zepředu jen auta, je tam nějaká blbá vohrada, nevidím, najíždím si, instruktor dupe na brzdy - najel jsem si moc, panikařím, rozjíždím se, instruktor dupnutím zabrání řetězové havárii, pomóc, instruktor šlape na plyn a jsme pryč... Příště lépe. Je prostě třeba udržovat instruktora ve střehu, aspoň neotupí. Spojka a jiné součásti motoru dostávají kapky, ale s opotřebením vozového parku snad autoškola počítá. Na mě tam budou ještě dlouho vzpomínat.

Na dnešek jsem měl sen, kterej ukázal, že to se mnou asi není tak docela v pořádku. Jako dítěti se mi jednou zdálo, že mám plnou skříň angličáků, a když jsem se probudil a hledal je, tak nic. Trauma. Teď se mi zdá o antikvariátech... Dneska třeba jsem ve snu kdesi objevil hned dva svazky Holanových Spisů (mám pochopitelně na mysli první vydání z Odeonu, ilustrované, s barevnými přebaly, typo Hlavsa... obtížně dostupná záležitost, tak jednou do roka se svazek najde, v Liberci, v Karlíně, v Pardubicích...). Ve snu jsem zaplesal, kompletovat ediční řady je totiž taková moje libůstka, navíc cena byla velmi kulantní... Tedy ze svazků I (Jeskyně slov), III (Lamento) a IV (Na celé ticho), jež mi schází, jsem objevil jedničku a čtyřku - ale jak se sen odvíjel (byl to velmi podrobný sen), zjistil jsem, že jednička má sice správnou barvu přebalu (zelenou) i název, ale špatný formát; dokonce tam byla vepsaná poznámka "chybí gramofonová deska", která ovšem u Spisů VH nebývá nikdy - takže

Byl jsem včera na Staromáku na Bohemia Jazz Fest, který pořádá Rudy Linka a hrajou tam i světový hvězdy. Letos dovezl svýho kamaráda Johna Scofielda, na toho jsem se těšil, protože je to blázen, hraje na kytaru jako nikdo a je to velká zábava i pro nás, co jazzu nerozumíme. Potud pohoda. Letos se ale hlavní sponzor, pan Pilsner Urquell, potřeboval nějak víc zviditelnit nebo co, a tak založil cenu, která se jmenuje nějak jako Bohemia Jazz Fest Pilsner Urquell Award (fakt fest název), a nacpal ji Scofieldovi. I to by mohlo být OK, kdyby tomu dokázali dát důstojnou formu - což ale nejspíš nejde, když cenu předává nějaká korporace. To bylo tak: nastoupil Linka (za "Jazz"), Bém (za "Bohemia") a nějakej Mike (za "Pilsner"). Bémovi se dostalo pěkného pískotu, ale asi je zvyklej. Mike vystoupil za naše pivo, které se přece nejmenuje Plzeňský prazdroj, ale Urquell , proto za něj proboha nebude mluvit nějakej Čech, to dá rozum. Scofield obdržel umělecké dílo (taky d

Pořád mě ještě nevyhodili z autoškoly. Asi nemůžou. Ale můj instruktor by nejspíš rád. Musím v jeho očích vypadat jako naprostý idiot, kterému se něco třikrát řekne a on to stejně počtvrtý udělá blbě, kterej nechápe koncept semaforu, nedokáže řadit, aniž by zároveň točil volantem, nenávidí chodce a bojí se ostatních aut. A má pravdu - na papíře je vše krystalicky jasné a na testy bych moh jít z fleku. Ale reálný provoz, to je jiná káva. Onehdy jsem prý projel na červenou křižovatku U Bulhara (no jo...), čímž jsem si solidně zadělal na kariéru silničního piráta. Já jsem tam ovšem žádnou červenou neviděl... Inu, naprostý idiot. Tento pocit jsem měl naposledy na vojně. No ale trochu se to zlepšuje. Jedu pomalu, hryžu ret, jsem napjatej jak struna a zadělávám si na vředy... pak zpanikařim a moje nezautomatizované reakce uštědří autu pořádnou ťafku a motor chcípá na zelený. Ale ještě pořád žádní zranění, ještě pořád se jede.

Tak nejdřív staropramen: slogan má variantu "kdys naposled udělal něco jinak", což je snad ještě větší záhada. Já jsem třeba při první jízdě v autě v jednom kuse dělal něco jinak (třeba se rozjížděl na dvojku nebo nedal přednost cyklistovi zprava - se vejde, né?), a myslíte, že následovala nějaká pochvala nebo snad pivo? Prd. Po tý jízdě jsem si pochopitelně připadal jako naprostý idiot, ale zas na druhou stranu se mi uzdálo, že to snad nakonec nebude tak těžký... zvládli to jinačí trotli, přece. Jo a ten pilotní průkaz - sto šedesát tisíc... takže snad jindy. Nicméně po první jízdě ve voze nahlížím spoustu výhod letecké dopravy - nemusíte třeba dávat pozor na chodce.

Zážitky. Nezapíšu, zapomenu. Brněnské bienále grafického designu - ústřední expozice podle mého gusta: dvorana plná židlí a lampiček, na židlích nominované a oceněné knihy, a člověk tam může chodit a po libosti si prohlížet zajímavě vypravené a vymazlené publikace. Mhm! Plus doprovodné výstavy (Stefan Sagmeister, nějakej nepochopitelnej Japonec a tak) - byla to pěkná neděle, až na to kurevský vedro. Vyhlídkový let. Zkušenost jen částečně estetická. Zjistil jsem, že dopravní letadla vůbec člověku nedají zakusit let. Je to jako sedět ve vlaku, až na to že ty pražce nedělej dúva dúva dúva. Ale ve čtyřmístným vrtulovým Zlíně s prosklenou kabinou je to jinak: ne malinký okýnko s mrakama, ale prázdno ze všech stran. Vrtule na čumáku a před ním zase prázdno. Létadlo se v jednom kuse mele, jak drncá před neviditelný vzdušný proudy. Letí 180 v hodině, a ze začátku mi to připadá, že se jen s obtížemi propracovává vzdušnou masou. Jako jet trabantem do kopce. Ovládání vypadá jednoduše a už přemítá

Jak to tak vypadá, z Reflexu odešel Tomáš Baldýnský. Nahradila ho Darina. Vedle samozvaného kulinárního experta Macka další důvod, proč si Reflex přestat kupovat. (Nebojte se, pane Bílku, nepřestanu. Zatím.) Psaní Tomáše B. jsem vždycky miloval nejen pro ty vtipy, ale hlavně pro to, že se na filmy na rozdíl ode mě umí dívat. A vždycky jsem v jeho textech viděl snahu nepoddávat se recenzentské rutině, nebýt laciný a prvoplánový, uvidět a pojmenovat něco hlubšího a nezjevného; cítil jsem vždycky empatii, vůli přiznat autorům, že jim o cosi jde, byť se jim to ne vždy daří. Prostě pro mě byl vzorem psaní a uvažování, málo platný. No a co s Darinou? Deníková praxe, určitě hodná holka, co hodně chodí do kina. Její první text: velká recenze na Sex ve městě, ve které není nic, co by nenapadlo kdekoho - až na drtivý závěr, nad kterým speciálně mně zůstává rozum stát: Darina si postěžuje, že jí chybí seriálový dabing; že když představitelka Carrie konečně disponuje vlastním hlasem, jeví se jako

Hudba... ach ano. Naplňuje sultánův život a povznáší k vyšším sférám. Jeho kolekce cédéček je legendární... no dobře, není, ale je docela dobrá prostě. Ale Sultán chodí i na koncerty, a občas natrefí na hudební zážitek, který by bylo škoda nezaznamenat. Zde několik akcí z poslední doby. 1. Shellac. USA. Kytara, basa, bicí. Elementární sestava, neortodoxní postupy, skvělý název. Suverénní sehranost. Rockeři, pochopitelně, takže je to randál, leč lahodný, a v každém okamžiku překvapivý. Změny tempa, dynamiky, všeho; komplikovaná struktura, která neustále překvapuje, a přitom se to žene dopředu jako splašenej kombajn. To, co vám udělá s hlavou, hned tak nezapomenete. Zážitek, jakej v posledních měsících i letech nemá obdobu. 2. Pražské jaro. (Sultánova premiéra!) Slovenský skladatel Zeljenka (známe jeho dceru, tak proto se na to šlo) a potom Beethoven, klavírní koncert XYZ moll a filharmonický orchestr. Po přestávce pak Eugen Suchoň. Přátelé! To tedy nebylo nic pro nás. Prchl jsem o přest

Nemůžu přestat, když už jsem začal. Po nostalgickém výletu do Bruselu (večírky, utrácení, pivo, pralinky s pepřovou příchutí, žádná vývrtka, komiks, mnoho čokolády- přece nenecháme všechnu Belgičanům!) jsme si zašli do kina na film V Bruggách - je zajímavý sledovat film, kterej se odehrává v cizině, a přitom všechny exteriéry přesně identifikujete... i tu irskou hospodu vlastně. Mimochodem dobrej film, sice jako by se nemohl rozhodnout, jestli bude komedie nebo drama, a pak si ale řeknul, co je komu do toho, udělám si to jak já chci. Takže to dopadne hůř, než byste si přáli, ale řeknete si: proč vlastně ne. No a pro pořádek dva soukromé zážitky: Sejmi je všechny, vlastně hrozná blbost, ale udělaná a zahraná s takovou chutí, že si vás podmaní (když se necháte), a místy skutečně velmi vynalézavá. A Limonádový Joe (Levné knihy, 39 Kč!), který je s každým shlédnutím nedostižnější a nedostižnější. Ta věc je geniální, říkejte si co chcete. Ale pořád ještě jsem nepochopil, co vlastně Joe mysl

Jaký že podnět donutil Sultána prolomit jeho lenivé mlčení? Co ho přimělo probudit spící blog? V Americe byl zatčen muž za útok lentilkami. Z toho plyne důležitá věc: lentilky pronikly až do Ameriky. Taky od nich maj děti ulepený, flekatý dlaně. Ty vynalézavější, z nichž vyrostou zvrhlící, umělcí a jiná verbež, možná dokonce pěstují obřad bílé lentilky. A některé z nich jsou tak zkažené, že je používají k boji. Pomoc! Lentilka vzduch vzduch. Lentilka střevního doletu. Lentilka s plochou dráhou letu. Smlouva o omezení lentilkování nazvaná SUGAR III (to je prosím hodně subtilní odkaz na dětství prožité za studené války). Jak asi útočil onen lotr? Nabíjel lentilky do flobertky? Odlupoval tvrou krustu a drásal kůži své oběti? Destiloval z lentilek umělá barviva a zkoncentrovav je i se, trávil nějaké nešťasníky? Ale ne. Házel je po policajtovi. Lentiloval si tak svou frustraci. Policajt by si toho nevšim, ale jakýs bdělý občan ho upozornil, že stojí po kotníky v barevných peckách. Pak už m

Pár dní poté, co jsem zde tak objevně demaskoval dabing jako takový, mi Liška přispěla pointou, kterou bych teda nevymyslel, protože moje myšlenková a imaginativní kapacita je holt omezená. Měl výročí Belmondo, ikona českého dabingu, bez které by to pan Moravec mohl jít zabalit, ale své za něj řekli i pánové Tříska a Krampol. Na jakési rozhlasové stanici chtěli výročí připomenout, uctítí oblíbeného herce, nositele Moravcova (a Třískova a Krampolova) hlasu. Jak to provést, když rozhlas nemůže přenést obraz? Správně, odvysílá se hercův monolog z nějakého oblíbeného filmu. Tak prý se i stalo, ale slyšel národ konečně Bebelův hlas? Kdepák, slyšel zase Moravce (nebo Třísku nebo Krampola)! Dabing na druhou! Nejdřív sebrali Belmondovi hlas a dali mu tři jiný (to by jim měl poděkovat, co), a pak mu sebrali i ksicht a tělo, ale vůbec si nevšimli, že už tam Belmondo není. To by mně fakt zajímalo, co by se stalo, kdyby se sekli a pustili by místo Moravce třeba Františka Filipovského. Říkali by po

Citace: Co to znamená, to adjektivum "celetný"? Bylo by lze například říci v románu: "Políbil ji, leč pocítil, že něco není v pořádku: její rty opětovaly jeho vášeň, avšak v jejich přissátí bylo cosi celetného..." Nebo: "Jářku, starosto, povídám, svatba - a ono nic. Stál jsem před farářem celej celetnej. - Nebo: "Ne, že by noc byla chmurná - a zajisté, že vlahá se jí nezdála. Celetná noc, zašeptla, a přitáhla šátek po babičce úžeji kol svých pučících ňader." Tohle jsem chtěl ukázat, protože mě to rozesmálo.

Bufet pultového typu v Opletalově ulici, 9:15, ve frontě na snídani dva muži a žena (já) Konverzace první: Tak, co to bude dnes? Dvacet pochoutky jako obvykle? Rohlíček? Nene, prosil bych dva matjesy. Co to, co to? Ále, dneska nemám na ten bůček nějak chuť. No jo. Výborně. Takže dva. Nebo tři? Dva? Výborně. Je to šestnáct deka. A křen. Křeníček. Výborně. Tak to máme 32,20. Dva rohlíčky. 35,20. Vyberete si je sám? Hodnej. Výborně. Konverzace druhá: A pán si dá... Já bych tady tudle tu špičku bůčku. Tu špičku pěknou tadyhle navrchu. Áno. Pěkná. Výborně. A k tomu? Hořčici. Obyčejnou? Tak to máme bůček 42,20. S hořčicí 43. Výborně. Dvě housky. Vyberte si je. Hodnej. Výborně. Ještě něco? Že by pivo? Gambáček? Desítku? Výborně. 59,80. Tak to mi na tu stravenku pěkně vyšlo. No vidíte. Šikovnej. Výborně. Děkuju pěkně. Konverzace třetí. Prosím dva kornšpice. Áha. Koršpice. Kdepak to jenom máme. Á. Vyberete si sama. Šikovná. Tadyhle máte pytlíček. 13,80. Tak to zaokrouhlíme na 14. Abyste věděla.

Tak jsem si říkal, že bych náš blog obohatil o echtovní politický komentář, však našó zemó hýbó převratné událostě, navíc by to mohlo dopadnout jako s tím jarem, které jsem svým laudatiem na pár dnů zahnal, a převratný událostě by se díky mému komentáři mohli ještě víc převrátit, obrátit, a vyzvrátit. Takže v krátkosti: Čuněk je hovado. Sledoval jsem trochu, jak tisk reaguje na návrat romotluka do vlády a ponížení nejpopulárnějšího českého knížepána, kterýmu by i Rumcajs podal ruku. V Respektu se doufá, že šlechtické gesto odhalí pravdu (ha!), jiné listy - patrně pravdivě - namítají, že případní auditoři zjistí jen to, co je Čuněk nechá zjistit, takže nic, a pan Karel jen zbytečně vyhodí půl melounu. Jiří Peňás v Týdnu se pokouší empaticky vysvětlit sobě i národu knížecí pohnutky, ale moc mu to nejde. Knížepán je bohužel za blbce a čuněk (ne, proč se namáhat s velkým písmenem) se nám za zády drze směje do očí, protože si to necháváme líbit. Ale: všechny komentáře se mám dojem zaměřují

Konečně je tady. Jaro. O víkendu jsem zaznamenal dvě minisukně a jeden výstřih. Vynikající! Dneska jsem kvůlivá sluníčku šel pěšky do práce. I viděl jsem pěkné světlo, dva ospalý kosy, sojku, secesní domy v Moravské ulici, kudy jsem dosud nikdy nešel, psí hovno tamtéž, praporeček s nápisem Pozor hovno! vetknutý do zmíněného hovna, nápis God is merciful na koši na odpadky (indeed he is), a nápis Být ženou není jednoduché na Sabině Laurinové. K tomu všemu jako soundtrack Susheela Raman a pak Björk. Tohle bych měl dělat častějc.

Usedám ke klávesnici s pocity notně smíšenými - mám takové tušení, že jsem něco vydatně pohnojil, a bojím se bojím, že je to tušení správné. Naše PC notně hučelo. Protože jsme s Liškou vzdělaní, tak víme, že v PC může hučet leda větrák, protože hučení pochází od tření a nic jinýho než větrák se tam netře... myslím. Tak jsem si říkal, otevřeš, Sultáne, tu krabici, najdeš větrák a vyluxuješ ho. Těžší než výměna umyvadla to nebude. A pozor: natolik inteligentní jsem, že jsem to před operací vytáhl ze sítě! Otevřel jsem, vykuchal celý větrák aj s chladičem (máme vodou chlazenej čtyřválec, moc nežere, když víte, jak mu šlapat na krk) a vyluxoval jsem nánosy. Pak jsem to zase smontoval. Zapojil. Zapnul. Už to prosím pěkně nehučí! Takže úspěch. Akorát se mi při té operaci ztratil signál do monitoru. Z toho jsem teda krapet nervózní. O dalším vývoji budeme p.t. čtenářstvo informovat...

Ano, zase jsem viděl televizi... Ne, nemá cenu to moc rozebírat, chci jen lehce nadhodit pár úvah o obrazu a zvuku. Můj otec třeba vypíná zvuk při reklamách. Připraví je tak o značnou část jejich hovadnosti, jež je jejich jediným půvabem. Na obrazovce se pak dějí buď věci naprosto nepochopitelné, nebo cosi, co by snad mohlo připomínat český seriál. (Ale co já vím o českém seriálu... Díky bohu nic.) Nedávno jsem měl pozoruhodnou možnost sledovat s vypnutým zvukem volbu Miss Zapletal. Ukázalo se, že zvuk při této opičárně není vůbec třeba (kupodivu). A když není co slyšet, více se soustředíte na to, co je vidět, a to pak přináší nové zážitky. Mně utkvělo (kromě neutuchající žoviálnosti Jana "Na draka" Čenského), že slečny byly dlouhotrvající taškařící tak znaveny, že jim dělalo viditelné potíže udržet nacvičený vyceněný úsměv (co se cení, to se cení ). Dělaly co mohly, ale koutky padaly, rtíky křečovitě tuhly. Korunou všeho ovšem byl bezhlasý duet mistra Gotta s paní Bílou. Byl

Vedu si takový souborek textový, nazvaný Blábol, kam zapisuju hovadiny, které na mě vyskakujou ze sdělovacích a jiných prostředků. Zatím tam toho pravda moc není, ale má to velikej potenciál a jednou na základě toho napíšu velkou studii o škodlivosti blahobytu, jeho korozivním vlivu na lidskou soudnost a vůbec o úpadku civilizace a degeneraci lidského druhu. Malá ukázka: titulek článku "Přestavba koupelny na moderní chrám relaxace". Cože? Chvilku to vychutnávejte. Asi něco jako svatej Mikuláš s vanou uprostřed. Ne, s řadou van, a centrálním rozvodem teplý vody. Bidety v postranních kaplích. Ve vanách, obrácených ke sprše-kazatelně, věřící v cudných koupacích úborech. Přes šumění sprch k nim proniká relaxační hudba a kněz ve slavnostní, zlatem zdobené koupací čepici pozvedá žínku a vyzývá kongregaci: "Mydleme se..."

Sultán si doma stěžuje, že na rodinný blog mají přispívat všichni rodinní příslušníci a komentuje moje nepsaní s takovým smutkem v hlase, že jsem se rozhodla mu udělat radost. Nebude to ale žádná sláva, jelikož poslední dobou se mi reprodukovatelný příhody i poetický nálady vyhýbají, takže není materiál ani pro epiku, ani pro lyriku. Natož pro pointu. Odpusťte předem. Právě jsem se vrátila z jarních hor, takže jsem po pravidelný dávce jedinýho sportu, kterej jsem schopná praktikovat, převelice rozlámaná. Mozku se ale únava naštěstí nedotkla, takže zde jest minidávka postřehů z rakouskýho horskýho biedermeieru. Zážitek číslo jedna bylo ubytování. Na statku. Ve vesnici Au. Až zas tak to nebolelo, ale život v sepětí s domácími zvířaty, reprezentovanými především stovkou krav v přilehlé Kuhstall, může někdy pěkně smrdět. Když třeba v noci větráte světničku vytopenou kachlovou pecí na 40 stupňů Celsia, víte, že zatímco dosud jste nemohli spát horkem, teď nebude moct usnout smradem. Ale na s

Dnes žádná intelektuální činnost, žádné volání po duševní svěžesti mládí, nebo co to bylo. Dnes jsem, přátelé, vyměnil v koupelně umyvadlo & sifon. Povznášející! Ano, neztratil jsem kontakt se svým "vnitřním kutilem", dovedu dosud rukami cosi užitečného učiniti. Povznášející. Pak jsem si dal guláš s kolínkama a civěl na telku (kterou nemáme, haha). Jaká to idyla. A zítra, zítra zas zajedem na hlubinu!

Nebo o psaní ch , dopisech. Liška si půjčila kvůli akademické kariéře korespondenci Voskovce a Wericha, a já to čtu. Nechci se tady rozkochávat nad obsahem - je to zajímavý, dokumentární, občas sranda, občas depresivní (když se píše o komoušský šikaně atp.). Ovšem pro mě je podstatnější ta radost z psaní, ze zacházení, nakládání a žonglování s jazykem - a není řeč o "virtuózních slovních hříčkách", ale o koninách, které rostou přímo z aktu psaní, neplánovaných, improvizovaných, rozvíjených v radosti ze psaní; které zároveň znamenají zkoumání a poznávání jazyka samého. Je o tom řeč, protože já to totiž znám - aniž se chci srovnávat, ale psával jsem taky dopisy a cítil tutéž rozkoš jako teď při čtení. Bejvávalo. Nepíšu už dopisů, a když, tak čistě utilitárně. Protože ty dopisy, jak já je pamatuju, rostly ze zaujetí společnou věcí, z intenzivního přátelství - a taky pochopitelně z neuvědomované sebestřednosti zelenáče - a s tím vším se něco stalo: přátelský okruh se rozdrolil, s

Liška odjela do zahraničních lesů, takže můžu koukat na filmy, které Liška nesnáší, třeba na Hellboye . Vynikající záležitost, mimochodem. Ovšem onehdy jsem byl v kinu na premiéře vážnějšího filmu, nového českého filmu, a ten zde hodlám doporučovat. Premiéra znamenala, že jsem to měl zadarmo, ale musel jsem snést prezentaci sponzorů. To bylo tak: před plátno nastoupily dvě buchty, každá třímala ocelovej stojan s napjatým plátnem. Na levým plátnu byli důležitější sponzoři, na pravým míň důležitý sponzoři. Pak šla buchta s mikrofonem a chlapík, co nes dvě trička. Buchta s mikrofonem nás přivítala, přečetla všechny sponzoři, zavelela chlapíkovi, aby prezentoval trika, a pak se zas všichni sbalili a přesunuli se do vedlejšího sálu. Snad jim za to sponzoři dobře zaplatili, nebudou ze sebe přece voly dělat za pár šupů... Pak byl film: O rodičích a dětech. Vedli jsme o tom po projekci debatu, ale to tu nehodlám reprodukovat. Mně se líbil. Skvělá hudba, skvělí herci, promyšlený to a dotažený

Jak to teda dopadlo s těma knihama? Odvlekl jsem do práce asi 70 svazků a dal je v plen. Způsobil jsem mnohou radost, po některých titulech se natahovalo hned několik chtivých rukou. Všechny jsem ovšem neudal, zbylé leží v kanclu a čekají na svou příležitost. (Podstatně víc jich čeká u mámy na půdě.) Od té doby jsem si jednu knihu koupil, jednu dostal. Takže bilance zatím kladná...

Blog usíná jako Růža Šípkovic. Sliboval jsem zaplňovat hluchá místa typografickým rozjímáním, načež jsem zjistil, že na to nemám pojmový aparát, takže bych se musel omezovat na tradičně od boku házené jalové soudy, které by kroužily kolem dogmatu "Oldřich Hlavsa je bůh". Takže jindy. Ale ke knihám mám co říct jako jazykověd: nedávno jsem si uvědomil, že slovo "knihy" nemá v reálném světě singulár, a co víc, neskloňuje se, ale stupňuje: knihy, mnoho knih, kurevsky mnoho knih. Onehdy jsem z kurevsky mnoha knih vyčlenil nemálo knih a odvlekl je z domu. Knihy! Knihy k mání! Nechybí někomu knihy? Apeluji na vás: zachovejme celosvětovou knižní rovnováhu! Pod kurevsky mnoha knihami v Nuslích se jižjiž hroutí časoprostor do černé díry! Kataklysma!

V poslední době se stala jistě řada důležitých věcí. Například nám zvolili prezidenta, paní Müllerová. Viděl jsem jisté zlomky volebního procesu na netu a jsem moc rád, že jsem toho neviděl víc. I tak v okamžicích mezní introspekce dumám, jestli snad "naši zastupitelé" žijí na jiné planetě, nebo je chyba ve mně. A jestli kompetentnost politika zakládá skutečnost, že v reálným životě by ho každej kopnul do zadku. Ne, útlocitní prominou: do prdele. Jestli kvalifikace politika spočívá v tom, že nemá stud a nevadí mu (nebo to nepozná...), když na veřejným fóru pronáší věci, za který by mu většina spisovatelů humoristický literatury líbala ruce. Ovšem takové okamžiky (mezní itrospekce) trvají zpravidla bohudíky krátce - duševní zdraví mám jen jedno. Tento zápis má být o podstatnějších věcech: Ku klávesnici totiž usedám bohatší o jistý objem alkoholu (Hoegarden, španělský červený) a zážitek z filmu Hairspray . Zážitek to byl intenzivní; a myslím, že ten alkohol ho neumocnil nijak p

Víkend: viděl jsem zase televizi a nové reklamy. Na prací prášek pro retardované hospodyně (" Dobrá zpráva! Prášek na praní, který pere!") například. Ale jedna mě přiměla k zamyšlení: velmi pěkně vypracovaná reklama na vložky s nezbytným sloganem o "mých dnech". Už dlouho si říkám, kdopak ten debilní eufemismus asi vymyslel? Ženská těžko. Když se zamyslíme nad podobnými spojeními, v nichž je vyjádřen přivlastňovací poměr, jako "to je něco PRO MĚ" nebo "omeleta s droždím, to je MOJE", uvědomíme si, že se jimi označuje cosi pozitivního, k čemu má mluvčí kladný osobní vztah (pokud se tedy nejedná o čiré vlastnění - to je MOJE auto). Ovšem "MOJE dny" podle té reklamy moc pozitivní nejsou - nebo se tím snad chce upozornit na latentní masochismus plodných žen? "Menstruace, to je prostě moje!" To snad ne. Anebo z jiné strany - ten týden, kdy si slečny z reklam bolestně přejí zakusit pocit suchosti, jsou JEJICH dny - zatímco ty zbyl

Ve čtvrtek Liška slavila narozeniny. Přistoupil jsem k tomu zodpovědně, takže pátek nezačal dobře. Sice jsem vstal a doplížil se v mdlobách do práce, ale tam jsem brzy usoudil, že alkohol je zákeřný nepřítel útočící ze zálohy a že si radši vezmu volno, protože tohle fakt nemá cenu. Jakmile jsem se rozhodl, hned se mi trochu ulevilo, ale nechtěl jsem hazardovat a volno jsem si opravdu vzal. Potuloval jsem se po Praze matičce a ze studijiních důvodů jsem se zastavil ve slavném bufáči Starbucks. Bufáč je slovo, které přesně popisuje metodu obsluhy (žádná, musíte si k pultu), ne tak ceny. Malý preso jsem si loni koupil ve Starbucksu ve Frankfurtu za 90 centů. Takže jsem si říkal, 30, 35 kaček? Inu, nejlevnější kafe, to malý preso, je tam za 45... Pochopitelně plno cizinců, kteří objevili podnik, co znaj z domova, a sakařů, který to maj kousek z práce - nepřipadal jsem si tam tak docela jako mezi svými. Takže holoto, do Starbufáče snad leda ze studijních důvodů - to preso bylo totiž naprost

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící

Už je to tak, že je mi líto slepic. Těch průmyslových. Slepice jako zvířata mi byly vždycky dost protivný: umějí jen hrabat jako roboti, blbě kdákat, vyzobávat si navzájem červíky, trhaně otáčet hlavou jak při break dance a vystrkovat zadky na kohouty. Proto je myslím slepice jediný větší zvíře, který by mi ani dnes nedělalo problém zabít. Jenže ten moderní slepičí holokaust mě jednoduše nutí bránit práva slabšího, i když mi není kdovíjak sympatickej. Jako jedinej proveditelnej způsob odboje mě napadlo nekupovat vejce slepic, který jsou celej život zavřený v klecích, kde nemůžou udělat ani krok a nemají mezi těma drátama nic, do čeho by mohly aspoň ze zoufalství hrábnout. A tak v sámoškách i supermarketech poctivě čtu etikety a snažím se. Většinou marně. Ještě v blahých časech, kdy jsem nakupovala v Bruselu, nebyl problém. V každým krámě bylo na výběr - vejce od slepic z výběhu? Vejce od slepic z louky? Vejce z klecí snad ani nebyly k mání... u nás nejsou k mání žádný jiný. Ano, v biob

Sledoval jsem v novinách letmo zprávy o neonacistický demonstraci v Plzni, a jako obvykle se mi z těch hovad obracel žaludek. S potěšením jsem zjistil, že jim to zatrhli, a trochu jsem doufal, že jim někdo nakope prdele. Ovšem dočkal jsem se jiného: naše slovutné televizní kanály těm trotlům poskytly jejich patnáct vteřin slávy a nechaly je zahovořit na kameru. Co bude dál - něco jako s komunistama, před kterýma si před lety málem uplivovali, pak je tu a tam publikovali, pak si je Klausisko pozvalo do Lán a najednou je z nich respektovaná politická síla? Pamatuju si na záběr, kdy si nějaký televizák pozval dva skiny ke kameru a zeptal se jich, a teď pozor, "jestli je pochod kolem synagogy provokace". Ne, asi tam nesli pozdravný telegramy. S pocity věru smíšenými jsem pak sledoval jakéhosi tupce, který měl zjevně zásadní problém odpověď současně zformulovat a vyslovit. Poslouchal jsem jeho "né, to si jenom židi vymysleli, že byly nějaký transporty zrovna když chceme mít

Světlé okamžiky Olomouce ze Sultánova pohledu: hospoda s dvojjazyčným jídelním lístkem (hanácky + česky); parkoviště před katedrálou, v sobotu prázdné, v neděli narvané; soubor barokních kašen doplněný kašnou zcela moderní (bohužel jsme ji neviděli v akci), která vyvolala (aspoň u mě) užaslé obcházení, zmatené výrazy, četné otázky. Takhle zpětně si vybavuju hlavně to, že tam byly nějaký želvy. Pak chlapeček a holčička (ten chlapeček měl přivázaný dvě želvy pod chodidlama), pak ještě jedna želva na dlažbě dva metry od kašny. Po ní lezly další miniaturní želvičky a jiné hemživé věci. V kašně byl obelisk (po kterým lezly želvy) a v něm reliéfně vyvedené historické mapy Moravy a jiné dokumenty. Divnost. (Ty želvy teda nebyly živý... rozumíte. Ty děti taky ne.) Jestli se ta kašnová symbolika nějak vztahuje k historii Hané, tak to musí bejt fakt zajímavej kraj. Pak se taky Olomouc vyznačuje tím, že o víkendu je tam chvályhodně všude zavříno. Ale fakt je lepší jet tam v létě, to vás pak nebud

Ano, ano, bloggerská komunikace vázne, ale omluvte lesní zvěř, vzpamatovávala se z vánoční hojnosti a ruchu, který se projevil též na krmnících:-) V rámci novoroční euforie a čerstvých předsevzetí jsme se Sultánem o víkendu vyrazli na výlet za kulturou: totiž do Olomouce. Sultán tam ještě nikdy nebyl (,ale na jeho obranu poznamenávám, že dva z mých kolegů ve věku zralosti k mému údivu přiznali, že NIKDY V ŽIVOTĚ nebyli na Moravě a na můj udivený výraz reagovali slovy: CO BYSME TAM DĚLALI?). No jasně. My jsme měli celkem jasnej program, který měl několik vrcholů. Nejdřív cesta do hanácké metropole nevytopeným vagónem rychlíku Emil Zátopek, z jehož okénka jsme v Zábřehu spatřili samotného Miroslava Macka, kterak na perónu vlastnoručně vítá svou blonďatou milenku. Pak výstava Vasarelyho, na kterou se těšil hlavně Sultán. Mě na ní nejvíc bavilo to, že tam člověk mohl hrát pexeso. A nakonec obhlídka všemi opěvované rekonstrukce Arcidiecézního muzea od tria HŠH. Muzeum je nádherný, včetně ú