Kmotra liška & Sultán Tyrl

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!

Pochopitelně jsme nevěděli, že to je on. Jenom jsem vzal děti na procházku kolem Barbory, a zatímco jsem korigoval Dořiny hry se štěrkem, procházel kolem nás zástup mužů a žen v tmavých oblecích atp. Doma jsem si to pak spojil se zprávami, že hlava včech Charvátů zavítá do Hory, a s čackou policií postávající na každém rohu, a došlo mi, že mou výchovu sledovala delegace. Snad jsem české otce reprezentoval dobře. Dostat malou Lišku od štěrku je docela náročný. Zafungoval příslib jiného štěrku, ale cestou se zasekla na hromadě nějaký jiný stavební hmoty, čili další slibování jiného štěrku atd. Dlouho jsem v zamyšlení postál, když naše maličká začala sbírat větší kameny (jeden placák si vzala domů - ještě ho máme) a prohlašovala: "Něco vykonám!" Z hlediska čistě fyzikálního tím sbíráním konala práci (vyjádřenou v joulech), ale to asi na mysli neměla. Odkud to vzala, nemáme tušení, na rozdíl od spojení "opravdový přítel", které patrně pochází z Kvaka a Žbluňka. Ne, to j

Trochu nás to rodičovství zmáhá, a přitom malá liška se dostává do fáze, kdy začíná vykazovat zřetelné známky geniality (pochopitelně), a to se přece zaznamenat musí! Stále častěji se na ustaraných rodičovských tvářích rozhostí široký úsměv, když naše holčička pronese něco ale tak vtipného! (Nebo jinak - když se ukáže, že pod tou často uřvanou a vzteklou a jindy oslnivě spokojenou tvářičkou probíhají procesy, o kterých nemáme ani šajn.) Před časem se v slzách ptala, když jí byla odepřena sladkost, "Co si počnu?" a tíha toho tázání by jednoho srazila do kolen. A co si počala? Inu, vydržela to. Praktikujeme totiž důslednost, ale moc velkou radost nám to občas nedělá. Dvacetiminutové litanie "dudlíček! chceš dudlíček!" jsou pro Sultána bez nadsázky peklíčkem. Památné bylo, když nám s vážnou tváří sdělila "Nemůžu otevřít Matěje." Dodnes nevíme, co tím myslela, ale každopádně je asi dobře, že se jí to nepovedlo. Daleko nejvíc je ale drobných gramatických záleži