Je potřeba zaznamenat historku, kdy někdo skutečně docenil moje vyženěné (už skoro pět let) příjmení.
Udělal jsem si volný večer, zašel v Praze na koncert, a pak, protože večer se pěkně rozjel, jsem zaskočil na panáka do baru na Žižkově, který patří chlapovi jménem Glen, kterému jsem přeložil knihu.
Vešel jsem, bylo tam hezky plno, přistoupil jsem k baru a rozhlížel se po Glenovi. Glen nikde, ale na baru ležela naše kniha. Vedle ní stál chlapík, kterej po ní zničehonic sáhnul, otevřel ji a začal s ní vytírat loužičky na barpultu. Tak mu povídám - "tohle by se myslím Glenovi nelíbilo". A ten člověk už jemně podroušeným hlasem povídá, "dělám patinu, já si to můžu dovolit, protože já jsem Glenův nakladatel". No nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak kontruju "no a já jsem Glenův překladatel". Chlapíkovi se to moc líbilo, tak se hned přátelil, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Miro, já mu prozradil svý jméno. Asi je to nějakej Slovák, ten Miro, napadlo mě, protože Glen má spoustu slovenských kamarádů. A protože píše jen o svých kamarádech, zeptal jsem se Mira, jestli je taky v knize. On že jen v poděkování, ukázal mi to, a pak se ptá, jak se jmenuju já. Křestní už znal, tak říkám jen příjmení, velmi zřetelně, protože jsem navyklej, že to lidi většinou slyšej blbě. On byl okamžitě naprosto u vytržení. Rozzářil se, ohromeně na mě civěl, pak mi v rychlým sledu položil tři otázky, já mu odpovídal a ten dialog jsme oba prokládali vědoucím, spikleneckým smíchem typu "já vím, že ty víš". Ten dialog vypadal takhle:
"A ty víš kdo to byl?"
"Vim!"
"A víš odkud pocházel?"
"Vim!!"
"A víš co to slovo znamená?"
"Vim!!!"
Další potěšenej smích.
Když jsme se pak loučili, objali jsme se jako krajani. On totiž věděl, že naše příjmení znamená v jistým jazyce pero. V jeho jazyce. Byl to Chorvat, a jeho příjmení znamená česky ploutvička.
Udělal jsem si volný večer, zašel v Praze na koncert, a pak, protože večer se pěkně rozjel, jsem zaskočil na panáka do baru na Žižkově, který patří chlapovi jménem Glen, kterému jsem přeložil knihu.
Vešel jsem, bylo tam hezky plno, přistoupil jsem k baru a rozhlížel se po Glenovi. Glen nikde, ale na baru ležela naše kniha. Vedle ní stál chlapík, kterej po ní zničehonic sáhnul, otevřel ji a začal s ní vytírat loužičky na barpultu. Tak mu povídám - "tohle by se myslím Glenovi nelíbilo". A ten člověk už jemně podroušeným hlasem povídá, "dělám patinu, já si to můžu dovolit, protože já jsem Glenův nakladatel". No nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak kontruju "no a já jsem Glenův překladatel". Chlapíkovi se to moc líbilo, tak se hned přátelil, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Miro, já mu prozradil svý jméno. Asi je to nějakej Slovák, ten Miro, napadlo mě, protože Glen má spoustu slovenských kamarádů. A protože píše jen o svých kamarádech, zeptal jsem se Mira, jestli je taky v knize. On že jen v poděkování, ukázal mi to, a pak se ptá, jak se jmenuju já. Křestní už znal, tak říkám jen příjmení, velmi zřetelně, protože jsem navyklej, že to lidi většinou slyšej blbě. On byl okamžitě naprosto u vytržení. Rozzářil se, ohromeně na mě civěl, pak mi v rychlým sledu položil tři otázky, já mu odpovídal a ten dialog jsme oba prokládali vědoucím, spikleneckým smíchem typu "já vím, že ty víš". Ten dialog vypadal takhle:
"A ty víš kdo to byl?"
"Vim!"
"A víš odkud pocházel?"
"Vim!!"
"A víš co to slovo znamená?"
"Vim!!!"
Další potěšenej smích.
Když jsme se pak loučili, objali jsme se jako krajani. On totiž věděl, že naše příjmení znamená v jistým jazyce pero. V jeho jazyce. Byl to Chorvat, a jeho příjmení znamená česky ploutvička.
Komentáře