Kmotra liška & Sultán Tyrl

Bylo pokořeno další pamětihodné město: Bruggy! Ale nedalo se snadno... Bruggy jsou hodinu cesty z Bruselu; to se vydáte jakoby vlakem k moři, ale včas vystoupíte. Nádherné zachovalé historické centrum, které si neobyčejně užijete, a užili byste si ho ještě víc, kdyby s vámi z toho vlaku nevystoupila miliarda turistů (ale my jsme přece taky turisti, namítá moje žena na moje brumlání... to teda nejsme!). Takže se v uličkách mezi cihlovými domy přetlačujete s cizáky (jedete do Brugg, protože už jste dlouho neslyšeli češtinu) a neustále lezete někomu do záběru. Chcete se projete po kanále lodí (ano, takové malé Benátky), ale míchá vás, že musíte stát půl hodiny frontu; projížďka vás nadchne, ale pak zjistíte, že procházka podél kanálu je možná lepší, protože se můžete zastavit a koukat... ale toho kormorána v boji s rybou byste z břehu neviděli! A tu bohorovnou labuť, která přece nebude uhejbat lodi s třiceti lidma, taky ne! A neměli byste ten důvěrnej pocit seznámení s městem: každou chvi

Jelikož se v poslední době na vrcholu mýho soukromýho žebříčku nejneoblíbenějších zemí usadila Francie a zatím - i díky nelichotivých odhalením před tamějšíma prezidentskýma volabama - se na něm statečně drží, mám tendenci vinu za všechny belgický neřesti (a že jich je) házet na příliš blízký sousedství Francie a naopak body za všechny belgický ctnosti (taky by se jich pár našlo) zase samozřejmě připisuju dobrýmu vlivu Holanďanů. Třeba co se týce silničního provozu, má moje teorie jistý opodstatnění. Řidiči ve Valonsku (francouzsky mluvící Belgii) nemají nijak zvlášť dobrou pověst a taky tady, v převážně frankofonním Bruselu, člověk dost často zažívá, proč vlastně. Vlastnoručně sice neřídím (jednak mě pánové v kanceláři na volant sahat nenechají, jelikož jsem žena, jednak bych na něj šahat neměla, jelikož nemám povinné a jistě nadmíru užitečné "podnikové školení řidičů"), ale i jako spolujezdec si užívám adrenalinu dost a dost. Tak třeba blinkry - ty by se snad do belgickejch

Vír událostí zabránil nám pokračovat v blogu, ale teď nastává čas k rekapitulaci. Kapitola 1.: Londýn! Máte ubytování u Trafalgar Square, trochu liber, lístky na vlak Eurostar (ten co jede pekelně rychle tunelem) a tři dny volna. Navrch geniální počasí. Od poslední návštěvy v Londýně víte, že prostě nemůžete stihnout všechno, a s klidným svědomím se o to ani nezačnete pokoušet. Chcete vidět Renoira v galerii, nějaký to knihkupectví, chvíli se courat v Soho, zajít večer na pivo, a máte dost na sendvič a kafe. Tím chci říct, že jsme si to užili. Takže popořádku: ubytování v hoteli jsme neplatili, takže když tam vypukl požární poplach, ani jsme se nerozčilili. Beztak to byla kachna, někdo si prostě cosi vařil a asi podcenil požární hlásič. Spořádaně jsme se shromáždili před hotelem a pak šli na to pivo. Nebo tak nějak bylo. Renoir: výstava zaměřená na krajiny, takže barevné orgie, světelné extase a tak dále: prostě jak říká ten stařík v Amélii: "Lady Di! Lady Di! - Rrrenoirrrr!!!&quo

Po krátkém, leč intenzivním a mnohdy milém pobytu v Čechách zpět v Belgii, a dobře tak. Přes Kanál se nese nádherné počasí, ve městě i v bytě je letně, idylu ruší jen to, že bloggerská stránka se přepnula samovolně a bez předchozích konzultací s námi do dánštiny nebo co to je. Takže to, co teď píšu, není příspěvek, ale Bericht. Rád bych zde využil prostoru a příležitosti a zamyslel se nad výhodami ne znalosti exotičtějších cizích jazyků. V Čechách se mi během těch několika velikonočních dnů dostalo hutných dokladů českého buranství v krystalické podobě (ne, já nejsem elitář, kdepak...). Nejdřív musí člověk sledovat hádku občanstva v tramvaji, jestli tramvaják přiskřipnul tu ochromlou paní ve dveřích schválně ("To nevidí, že nastupuje, vocas jeden tramvajácká?!" volá rozhořčený mladý muž, a má jistě pravdu), nebo si za to může sama ("Co mu nadáváš, blbečku, mu měla ukázat že nastupuje, dyk jí nemusel vůbec vidět, né?!" kontruje hovad neurčitého věku, učiněný ztělesně