Kmotra liška & Sultán Tyrl

Konečně je tady. Jaro. O víkendu jsem zaznamenal dvě minisukně a jeden výstřih. Vynikající! Dneska jsem kvůlivá sluníčku šel pěšky do práce. I viděl jsem pěkné světlo, dva ospalý kosy, sojku, secesní domy v Moravské ulici, kudy jsem dosud nikdy nešel, psí hovno tamtéž, praporeček s nápisem Pozor hovno! vetknutý do zmíněného hovna, nápis God is merciful na koši na odpadky (indeed he is), a nápis Být ženou není jednoduché na Sabině Laurinové. K tomu všemu jako soundtrack Susheela Raman a pak Björk. Tohle bych měl dělat častějc.

Usedám ke klávesnici s pocity notně smíšenými - mám takové tušení, že jsem něco vydatně pohnojil, a bojím se bojím, že je to tušení správné. Naše PC notně hučelo. Protože jsme s Liškou vzdělaní, tak víme, že v PC může hučet leda větrák, protože hučení pochází od tření a nic jinýho než větrák se tam netře... myslím. Tak jsem si říkal, otevřeš, Sultáne, tu krabici, najdeš větrák a vyluxuješ ho. Těžší než výměna umyvadla to nebude. A pozor: natolik inteligentní jsem, že jsem to před operací vytáhl ze sítě! Otevřel jsem, vykuchal celý větrák aj s chladičem (máme vodou chlazenej čtyřválec, moc nežere, když víte, jak mu šlapat na krk) a vyluxoval jsem nánosy. Pak jsem to zase smontoval. Zapojil. Zapnul. Už to prosím pěkně nehučí! Takže úspěch. Akorát se mi při té operaci ztratil signál do monitoru. Z toho jsem teda krapet nervózní. O dalším vývoji budeme p.t. čtenářstvo informovat...

Ano, zase jsem viděl televizi... Ne, nemá cenu to moc rozebírat, chci jen lehce nadhodit pár úvah o obrazu a zvuku. Můj otec třeba vypíná zvuk při reklamách. Připraví je tak o značnou část jejich hovadnosti, jež je jejich jediným půvabem. Na obrazovce se pak dějí buď věci naprosto nepochopitelné, nebo cosi, co by snad mohlo připomínat český seriál. (Ale co já vím o českém seriálu... Díky bohu nic.) Nedávno jsem měl pozoruhodnou možnost sledovat s vypnutým zvukem volbu Miss Zapletal. Ukázalo se, že zvuk při této opičárně není vůbec třeba (kupodivu). A když není co slyšet, více se soustředíte na to, co je vidět, a to pak přináší nové zážitky. Mně utkvělo (kromě neutuchající žoviálnosti Jana "Na draka" Čenského), že slečny byly dlouhotrvající taškařící tak znaveny, že jim dělalo viditelné potíže udržet nacvičený vyceněný úsměv (co se cení, to se cení ). Dělaly co mohly, ale koutky padaly, rtíky křečovitě tuhly. Korunou všeho ovšem byl bezhlasý duet mistra Gotta s paní Bílou. Byl

Vedu si takový souborek textový, nazvaný Blábol, kam zapisuju hovadiny, které na mě vyskakujou ze sdělovacích a jiných prostředků. Zatím tam toho pravda moc není, ale má to velikej potenciál a jednou na základě toho napíšu velkou studii o škodlivosti blahobytu, jeho korozivním vlivu na lidskou soudnost a vůbec o úpadku civilizace a degeneraci lidského druhu. Malá ukázka: titulek článku "Přestavba koupelny na moderní chrám relaxace". Cože? Chvilku to vychutnávejte. Asi něco jako svatej Mikuláš s vanou uprostřed. Ne, s řadou van, a centrálním rozvodem teplý vody. Bidety v postranních kaplích. Ve vanách, obrácených ke sprše-kazatelně, věřící v cudných koupacích úborech. Přes šumění sprch k nim proniká relaxační hudba a kněz ve slavnostní, zlatem zdobené koupací čepici pozvedá žínku a vyzývá kongregaci: "Mydleme se..."

Sultán si doma stěžuje, že na rodinný blog mají přispívat všichni rodinní příslušníci a komentuje moje nepsaní s takovým smutkem v hlase, že jsem se rozhodla mu udělat radost. Nebude to ale žádná sláva, jelikož poslední dobou se mi reprodukovatelný příhody i poetický nálady vyhýbají, takže není materiál ani pro epiku, ani pro lyriku. Natož pro pointu. Odpusťte předem. Právě jsem se vrátila z jarních hor, takže jsem po pravidelný dávce jedinýho sportu, kterej jsem schopná praktikovat, převelice rozlámaná. Mozku se ale únava naštěstí nedotkla, takže zde jest minidávka postřehů z rakouskýho horskýho biedermeieru. Zážitek číslo jedna bylo ubytování. Na statku. Ve vesnici Au. Až zas tak to nebolelo, ale život v sepětí s domácími zvířaty, reprezentovanými především stovkou krav v přilehlé Kuhstall, může někdy pěkně smrdět. Když třeba v noci větráte světničku vytopenou kachlovou pecí na 40 stupňů Celsia, víte, že zatímco dosud jste nemohli spát horkem, teď nebude moct usnout smradem. Ale na s

Dnes žádná intelektuální činnost, žádné volání po duševní svěžesti mládí, nebo co to bylo. Dnes jsem, přátelé, vyměnil v koupelně umyvadlo & sifon. Povznášející! Ano, neztratil jsem kontakt se svým "vnitřním kutilem", dovedu dosud rukami cosi užitečného učiniti. Povznášející. Pak jsem si dal guláš s kolínkama a civěl na telku (kterou nemáme, haha). Jaká to idyla. A zítra, zítra zas zajedem na hlubinu!

Nebo o psaní ch , dopisech. Liška si půjčila kvůli akademické kariéře korespondenci Voskovce a Wericha, a já to čtu. Nechci se tady rozkochávat nad obsahem - je to zajímavý, dokumentární, občas sranda, občas depresivní (když se píše o komoušský šikaně atp.). Ovšem pro mě je podstatnější ta radost z psaní, ze zacházení, nakládání a žonglování s jazykem - a není řeč o "virtuózních slovních hříčkách", ale o koninách, které rostou přímo z aktu psaní, neplánovaných, improvizovaných, rozvíjených v radosti ze psaní; které zároveň znamenají zkoumání a poznávání jazyka samého. Je o tom řeč, protože já to totiž znám - aniž se chci srovnávat, ale psával jsem taky dopisy a cítil tutéž rozkoš jako teď při čtení. Bejvávalo. Nepíšu už dopisů, a když, tak čistě utilitárně. Protože ty dopisy, jak já je pamatuju, rostly ze zaujetí společnou věcí, z intenzivního přátelství - a taky pochopitelně z neuvědomované sebestřednosti zelenáče - a s tím vším se něco stalo: přátelský okruh se rozdrolil, s

Liška odjela do zahraničních lesů, takže můžu koukat na filmy, které Liška nesnáší, třeba na Hellboye . Vynikající záležitost, mimochodem. Ovšem onehdy jsem byl v kinu na premiéře vážnějšího filmu, nového českého filmu, a ten zde hodlám doporučovat. Premiéra znamenala, že jsem to měl zadarmo, ale musel jsem snést prezentaci sponzorů. To bylo tak: před plátno nastoupily dvě buchty, každá třímala ocelovej stojan s napjatým plátnem. Na levým plátnu byli důležitější sponzoři, na pravým míň důležitý sponzoři. Pak šla buchta s mikrofonem a chlapík, co nes dvě trička. Buchta s mikrofonem nás přivítala, přečetla všechny sponzoři, zavelela chlapíkovi, aby prezentoval trika, a pak se zas všichni sbalili a přesunuli se do vedlejšího sálu. Snad jim za to sponzoři dobře zaplatili, nebudou ze sebe přece voly dělat za pár šupů... Pak byl film: O rodičích a dětech. Vedli jsme o tom po projekci debatu, ale to tu nehodlám reprodukovat. Mně se líbil. Skvělá hudba, skvělí herci, promyšlený to a dotažený

Jak to teda dopadlo s těma knihama? Odvlekl jsem do práce asi 70 svazků a dal je v plen. Způsobil jsem mnohou radost, po některých titulech se natahovalo hned několik chtivých rukou. Všechny jsem ovšem neudal, zbylé leží v kanclu a čekají na svou příležitost. (Podstatně víc jich čeká u mámy na půdě.) Od té doby jsem si jednu knihu koupil, jednu dostal. Takže bilance zatím kladná...