Trochu nás to rodičovství zmáhá, a přitom malá liška se dostává do fáze, kdy začíná vykazovat zřetelné známky geniality (pochopitelně), a to se přece zaznamenat musí!
Stále častěji se na ustaraných rodičovských tvářích rozhostí široký úsměv, když naše holčička pronese něco ale tak vtipného! (Nebo jinak - když se ukáže, že pod tou často uřvanou a vzteklou a jindy oslnivě spokojenou tvářičkou probíhají procesy, o kterých nemáme ani šajn.) Před časem se v slzách ptala, když jí byla odepřena sladkost, "Co si počnu?" a tíha toho tázání by jednoho srazila do kolen. A co si počala? Inu, vydržela to. Praktikujeme totiž důslednost, ale moc velkou radost nám to občas nedělá. Dvacetiminutové litanie "dudlíček! chceš dudlíček!" jsou pro Sultána bez nadsázky peklíčkem.
Památné bylo, když nám s vážnou tváří sdělila "Nemůžu otevřít Matěje." Dodnes nevíme, co tím myslela, ale každopádně je asi dobře, že se jí to nepovedlo.
Daleko nejvíc je ale drobných gramatických záležitostí, na kterých je vidět, jak se postupně zmocňuje jazyka. Jak k ní pomalu proniká první osoba ("Nechceš jablíčko!" "Psám" = píšu), jak bez jakéhokoli vedení pracuje s neurčitým členem (ukazuje na obrázky v knížce a komentuje "nějaká kočička!" "nějaká chobotnice!"), jak bastlí koncovky ke kmenům ("s klubíčkami"). Baví taky, jak si pamatuje věty z knih a pohádek a občas k nim sáhne. Jistě, všichni rodiče to znají, ale tohle je NAŠE dítě.
Stále častěji se na ustaraných rodičovských tvářích rozhostí široký úsměv, když naše holčička pronese něco ale tak vtipného! (Nebo jinak - když se ukáže, že pod tou často uřvanou a vzteklou a jindy oslnivě spokojenou tvářičkou probíhají procesy, o kterých nemáme ani šajn.) Před časem se v slzách ptala, když jí byla odepřena sladkost, "Co si počnu?" a tíha toho tázání by jednoho srazila do kolen. A co si počala? Inu, vydržela to. Praktikujeme totiž důslednost, ale moc velkou radost nám to občas nedělá. Dvacetiminutové litanie "dudlíček! chceš dudlíček!" jsou pro Sultána bez nadsázky peklíčkem.
Památné bylo, když nám s vážnou tváří sdělila "Nemůžu otevřít Matěje." Dodnes nevíme, co tím myslela, ale každopádně je asi dobře, že se jí to nepovedlo.
Daleko nejvíc je ale drobných gramatických záležitostí, na kterých je vidět, jak se postupně zmocňuje jazyka. Jak k ní pomalu proniká první osoba ("Nechceš jablíčko!" "Psám" = píšu), jak bez jakéhokoli vedení pracuje s neurčitým členem (ukazuje na obrázky v knížce a komentuje "nějaká kočička!" "nějaká chobotnice!"), jak bastlí koncovky ke kmenům ("s klubíčkami"). Baví taky, jak si pamatuje věty z knih a pohádek a občas k nim sáhne. Jistě, všichni rodiče to znají, ale tohle je NAŠE dítě.
Komentáře