Přeskočit na hlavní obsah

Kosmonauti ve špičce

V pátek jsem se cestou z práce zřejmě přiotrávila, jelikož na blízkém a velmi frekventovaném náměstí Schuman byla větší koncetrace výfuků, než obvykle. Všichni mocně spěchali, aby byli konečně z Bruselu venku, a tak dopravní kolaps dosáhl nevídaných rozměrů. Všechny ulice směřující na a z náměstí vypadaly spíš jako parkoviště, jelikož proud aut se ani trochu nehýbal. Vypnout motor ale nenapadlo nikoho, troubení bylo slyšet na kilometry daleko a vzduch se dal krájet. Nejpřípadněji tak vypadala obrovská skupina Japonců s foťáky, kteří měli do jednoho na puse roušky.
Když chodí Japonci v rouškách po galerii (jak jsem viděla včera na vlastní oči), vypadají jako kosmonauti. Ve zdejší špičce si ale jako kosmounat bez skafandru připadám zase já.
Dneska naproti tomu ulice prázdný, všichni sedí doma (rozhodně ne v Bruselu) u prostřených stolů a pochutnávají si na pečených králíkách. Na inkriminovaném kruhovém objezdu dnes v klidu kroužilo několik odvážných cyklistů, kteří by ve všední den riskovali vlastní životy. A uprostřed kruhového objezdu na kladru sedělo několik místních zelených papoušků, kteří si dovolili do dočasné oázy klidu zaletět z nedalekého parku.
Tak vzhůru do pracovního týdne, nejlépe se zadrženým dechem.
PS: Pod tíhou okolností zmířňuju nedávnou kritiku komisaře Špidly, jelikož jsem viděla dalšího výtečníka, který s ním směle snese srovnání. Na tiskové konferenci pro mnohajazyčnost (sic!) měl premiéru rumunský komisař Orban. Ačkoli moje francouzština je nulová, i já jsem velice rychle poznala, že francouzština mnohojazyčného komisaře je ještě nulovější. A pak tento vysoký úředník, který má dbát "na jazykovou rozmanistost v Evropě" prohlásil: "Ano, sice mám na starosti mnohojazyčnost, ale nejsem polyglot, a tak budu hovořit rumunsky." Amen.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...