Přeskočit na hlavní obsah

Kosmonauti ve špičce

V pátek jsem se cestou z práce zřejmě přiotrávila, jelikož na blízkém a velmi frekventovaném náměstí Schuman byla větší koncetrace výfuků, než obvykle. Všichni mocně spěchali, aby byli konečně z Bruselu venku, a tak dopravní kolaps dosáhl nevídaných rozměrů. Všechny ulice směřující na a z náměstí vypadaly spíš jako parkoviště, jelikož proud aut se ani trochu nehýbal. Vypnout motor ale nenapadlo nikoho, troubení bylo slyšet na kilometry daleko a vzduch se dal krájet. Nejpřípadněji tak vypadala obrovská skupina Japonců s foťáky, kteří měli do jednoho na puse roušky.
Když chodí Japonci v rouškách po galerii (jak jsem viděla včera na vlastní oči), vypadají jako kosmonauti. Ve zdejší špičce si ale jako kosmounat bez skafandru připadám zase já.
Dneska naproti tomu ulice prázdný, všichni sedí doma (rozhodně ne v Bruselu) u prostřených stolů a pochutnávají si na pečených králíkách. Na inkriminovaném kruhovém objezdu dnes v klidu kroužilo několik odvážných cyklistů, kteří by ve všední den riskovali vlastní životy. A uprostřed kruhového objezdu na kladru sedělo několik místních zelených papoušků, kteří si dovolili do dočasné oázy klidu zaletět z nedalekého parku.
Tak vzhůru do pracovního týdne, nejlépe se zadrženým dechem.
PS: Pod tíhou okolností zmířňuju nedávnou kritiku komisaře Špidly, jelikož jsem viděla dalšího výtečníka, který s ním směle snese srovnání. Na tiskové konferenci pro mnohajazyčnost (sic!) měl premiéru rumunský komisař Orban. Ačkoli moje francouzština je nulová, i já jsem velice rychle poznala, že francouzština mnohojazyčného komisaře je ještě nulovější. A pak tento vysoký úředník, který má dbát "na jazykovou rozmanistost v Evropě" prohlásil: "Ano, sice mám na starosti mnohojazyčnost, ale nejsem polyglot, a tak budu hovořit rumunsky." Amen.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt