Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace.
Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y.
Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru trapnosti (vysoká). Je fakt, že i mě i ty televizní pedagožky připadají jako herečky na oblastní scéně, které hrají učitelku. Snaží se jako o život a dívat se na to moc nedá.
Takže takhle to nepůjde. Tak holt na tabletech rozjíždíme Matemága a Duolingo, a já abych si šla dělat přípravy na zítřek.
Před polednem je potřeba roli učitelky vyměnit za roli kuchařky, dneska naštěstí jen ohřívačky, pak rychle zjistit, jak to bude probíhat zítra, až poprvé nastane můj pracovní homeoffice, nacpat pračku, dát si rychlý kafe a paralen na bolavou hlavu a vyrazit s dětma na vzduch, aby se to nervový zhroucení co nejvíc oddálilo. Nejmladší řve, zbylí dva jsou otrávení, takže hurá do přírody!
Jasně, už pár dní nečtu nic jinýho, než roušky, roušky, roušky, ale jednak - kde je asi tak sehnat, když je nikde nemaj, šicí stroj nevlastním a neznám ani žádnýho preppera, kterej by měl doma zásoby. A jednak - ukazuje se, že to ani není potřeba. Město je doslova mrtvý. Nikde nikdo. Ani v neděli tu nebývá takhle prázdno. Pravděpodobnost, že někoho potkáme je skoro nulová. Na náměstí seděl jeden pán u piva. Zdálky jsme viděli několik lidí pracovat na zahradě. Bavily se s náma jen kočky. A tak jsme spokojeně házeli klacky do vody, chytali jarní slunce, hledali fialky, poslouchali ticho v jindy rušných ulicích a šinuli se domů standardním tempem 200 metrů/15 minut.
No a tím končí moje odpolední role vychovatelky a můžu si nechat něco zdát o zítřku. Třeba to, jak mi začne směna, já se zavřu, posadím se k počítači a řvaní ke mně bude doléhat jen zdálky.
Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y.
Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru trapnosti (vysoká). Je fakt, že i mě i ty televizní pedagožky připadají jako herečky na oblastní scéně, které hrají učitelku. Snaží se jako o život a dívat se na to moc nedá.
Takže takhle to nepůjde. Tak holt na tabletech rozjíždíme Matemága a Duolingo, a já abych si šla dělat přípravy na zítřek.
Před polednem je potřeba roli učitelky vyměnit za roli kuchařky, dneska naštěstí jen ohřívačky, pak rychle zjistit, jak to bude probíhat zítra, až poprvé nastane můj pracovní homeoffice, nacpat pračku, dát si rychlý kafe a paralen na bolavou hlavu a vyrazit s dětma na vzduch, aby se to nervový zhroucení co nejvíc oddálilo. Nejmladší řve, zbylí dva jsou otrávení, takže hurá do přírody!
Jasně, už pár dní nečtu nic jinýho, než roušky, roušky, roušky, ale jednak - kde je asi tak sehnat, když je nikde nemaj, šicí stroj nevlastním a neznám ani žádnýho preppera, kterej by měl doma zásoby. A jednak - ukazuje se, že to ani není potřeba. Město je doslova mrtvý. Nikde nikdo. Ani v neděli tu nebývá takhle prázdno. Pravděpodobnost, že někoho potkáme je skoro nulová. Na náměstí seděl jeden pán u piva. Zdálky jsme viděli několik lidí pracovat na zahradě. Bavily se s náma jen kočky. A tak jsme spokojeně házeli klacky do vody, chytali jarní slunce, hledali fialky, poslouchali ticho v jindy rušných ulicích a šinuli se domů standardním tempem 200 metrů/15 minut.
No a tím končí moje odpolední role vychovatelky a můžu si nechat něco zdát o zítřku. Třeba to, jak mi začne směna, já se zavřu, posadím se k počítači a řvaní ke mně bude doléhat jen zdálky.
Komentáře