Moje žena je líná. Tedy ne pořád, ale občas prostě musím leccos dělat místo ní. Prát. Vařit. Žehlit. Psát blog. Do práce zatím chodí sama...
Máme za sebou volný víkend, obvykle čas vyhrazený odpočinku a výletům. Platí to i v Belgii, byť v jiných počasních standardech. Jinak řečeno, to, že je zataženo nebo snad prší, ještě neznamená, že by lišku nevyhnal. Nene. Jde sama.
Tak například do muzea významného secesního architekta Horty. Velmi ilustrativní ostatně: jako všude v Evropě vznikly na přelomu století v Bruselu mnohé secesní stavby. Pak je zbourali. Pak si uvědomili, že se jim vlastně líbily, a zřídili staviteli muzeum. Dočtete se o něm v každém průvodci. To má následky: poměrně logické, ale nenapadlo by vás to - před muzeem se tvoří fronta turistů. Na to se ovšem starousedlík (ano, již jsme zde dva měsíce) může vyprdnout. Netřeba jít na věc zhorta (vtip!). Dá si místo toho kávičku v podničku, na který se vyprdli průvodci (vyprdly průvodce) a velkým oknem sleduje, jak se kolem trousí turisti. Do muzea Horta.
Starousedlík pak zamíří do biografu. Pokladna centrálního velkokina má okénko na ulici. Za okénkem jedna pokladní. Před okénkem překvapivě další fronta. Tentokrát se podvolujeme, koneckonců neprší. Po 17 minutách odcházíme s lístky hledat občerstvení. V pasáži objevujeme, že zas až takoví starousedlíci nejsme: jsou tu další čtyři pokladny bez front. No nic.
No a v neděli je taky hnusně. V obavách z dalších front prcháme do Gentu. Půlhodinka vlakem z nádraží, které už zde bylo představeno. A pro tento víkend je Belgii odpuštěno: vlaky jezdí na minutu přesně.
V Gentu nám chvíli trvá nalézt centrum, ale pak už jde všechno samo. Vrcholem je oběd v útulné restauraci U Oprátky. Liška si pochutnává na tunovém tuňákovém stejku, lišák spořádá nelišskou porci kokovánu (coq au vin). Zbytek dne uplyne ve spokojené otupělosti, pokud si dobře vzpomínám, padly večer nějaké lahve vína... ale možná se pletu.
Máme za sebou volný víkend, obvykle čas vyhrazený odpočinku a výletům. Platí to i v Belgii, byť v jiných počasních standardech. Jinak řečeno, to, že je zataženo nebo snad prší, ještě neznamená, že by lišku nevyhnal. Nene. Jde sama.
Tak například do muzea významného secesního architekta Horty. Velmi ilustrativní ostatně: jako všude v Evropě vznikly na přelomu století v Bruselu mnohé secesní stavby. Pak je zbourali. Pak si uvědomili, že se jim vlastně líbily, a zřídili staviteli muzeum. Dočtete se o něm v každém průvodci. To má následky: poměrně logické, ale nenapadlo by vás to - před muzeem se tvoří fronta turistů. Na to se ovšem starousedlík (ano, již jsme zde dva měsíce) může vyprdnout. Netřeba jít na věc zhorta (vtip!). Dá si místo toho kávičku v podničku, na který se vyprdli průvodci (vyprdly průvodce) a velkým oknem sleduje, jak se kolem trousí turisti. Do muzea Horta.
Starousedlík pak zamíří do biografu. Pokladna centrálního velkokina má okénko na ulici. Za okénkem jedna pokladní. Před okénkem překvapivě další fronta. Tentokrát se podvolujeme, koneckonců neprší. Po 17 minutách odcházíme s lístky hledat občerstvení. V pasáži objevujeme, že zas až takoví starousedlíci nejsme: jsou tu další čtyři pokladny bez front. No nic.
No a v neděli je taky hnusně. V obavách z dalších front prcháme do Gentu. Půlhodinka vlakem z nádraží, které už zde bylo představeno. A pro tento víkend je Belgii odpuštěno: vlaky jezdí na minutu přesně.
V Gentu nám chvíli trvá nalézt centrum, ale pak už jde všechno samo. Vrcholem je oběd v útulné restauraci U Oprátky. Liška si pochutnává na tunovém tuňákovém stejku, lišák spořádá nelišskou porci kokovánu (coq au vin). Zbytek dne uplyne ve spokojené otupělosti, pokud si dobře vzpomínám, padly večer nějaké lahve vína... ale možná se pletu.
Komentáře