Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium.
Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled.
Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamarádku Ikarie XB1, akorát se trochu nedomyslelo, co udělat s těma lidma, když už tam teda budou. To samozřejmě přeháním, můžete si tam třeba koupit docela stylové suvenýry, jako třeba model atomu železa zvětšený do trochu rozumnější velikosti, různé předměty, na kterých je zobrazen atom železa a tak (taky takovou pěknou červenou čepici, asi se tam pro ni vrátím. Anebo ne, vezmu jich rovnou dvanáct a budeme si s klukama hrát na model atomu železa). No a taky musíte zaplatit vstupný, což je z hlediska stavitelů modelu atomů železa (já to budu zkracovat, co, "MAŽ") docela výhoda. V MAŽi se pak taky dá prolézat těmi koulemi ("protony", jasné?), v jedné si dát kafe, a pak si můžete vystát frontu na výtah, který jede do nejvyššího protonu, kde je vyhlídkový restorán, kde si dáte pivo a budete koukat na širý Brusel. Což ovšem stojí za to, takže si tu čtvrthodinu na výtah počkáte. Nahoře zjistíte, že výhled je splendidní a že restaurace je od vyhlídkového ochozu oddělená, což je praktické, protože vyhlídkový ochoz lemuje další fronta lidí čekajících na výtah dolů, a to by v restauraci nepůsobilo hezky. To ovšem jen hádám, protože restaurace, vrchol celého MAŽe, kde čekají některá z desetitisíců belgických piv, kam si člověk chce sednout, protože ho už z těch debilních front bolí nohy, tak ta restaurace je zavřená. Jak jinak v sobotu odpoledne, když do MAŽe míří kdejaký pitomý turista. Hůř, není zavřená, ale nějaký trotl si ji celou rezervoval pro svoji suitu, děti, manželky a kámoše. Takže dalších 15 minut ve frontě, která se stáčí podél stěn té pitomé gule, výtahem dolů a rychle pryč. Stálo nás to každýho 9 eur. Jen když to nebylo horší...
(Vedle MAŽe je ještě jedna atrakce, kam mi ale žena nechtěla dovolit jít - nakonec byla stejně zavřená. Ta atrakce, ne moje žena. Jmenuje se to Petit Europe nebo tak, a je to takový parčík, kde jsou taky modely, modely slavných staveb, ale ty jsou na rozdíl od MAŽe zmenšený, takže se do nich naopak žádný lidi nevejdou, a Belgičani se tak připravujou o tučné zisky na vstupném. Ovšem ta symbolika, to převrácení velikostí takhle vedle sebe, to by stálo za zamyšlení. Ale co bych se namáhal.)
Pak teda na pivo došlo, v takové nahloučenině hospod vedle největšího kina v Evropě a okolí (27 sálů...), taky na večeři, a tím začlo krmení, které skončilo v půl čtvrtý ráno a mělo ošklivou dohru (ale to bych předbíhal).
Novinářský mejdan s mořskými mlži byl pěkně navštíven, probíhal velice vesele, o což se postaral jeden z novinářů, který prý v televizi působí nesmírně seriózně, ale dejte mu talíř mušlí a zažijete člověka, který nejen že mluví rychleji, než myslí, ale ještě rychleji, než se vůbec stihne zastydět, co to vlastně zase plácnul. Odjížděli jsme taxíkem, v posteli ve čtyři ráno, a v devět mě mušle spěšně opustily a vzaly s sebou i lososa, nějaký jednohubky a většinu vína. Asi si chtěli udělat ještě jednu party u mušlí doma.
Pak jsem jel v poloomámení do Antwerp. Svítilo sluníčko a všechno dobře dopadlo.
Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled.
Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamarádku Ikarie XB1, akorát se trochu nedomyslelo, co udělat s těma lidma, když už tam teda budou. To samozřejmě přeháním, můžete si tam třeba koupit docela stylové suvenýry, jako třeba model atomu železa zvětšený do trochu rozumnější velikosti, různé předměty, na kterých je zobrazen atom železa a tak (taky takovou pěknou červenou čepici, asi se tam pro ni vrátím. Anebo ne, vezmu jich rovnou dvanáct a budeme si s klukama hrát na model atomu železa). No a taky musíte zaplatit vstupný, což je z hlediska stavitelů modelu atomů železa (já to budu zkracovat, co, "MAŽ") docela výhoda. V MAŽi se pak taky dá prolézat těmi koulemi ("protony", jasné?), v jedné si dát kafe, a pak si můžete vystát frontu na výtah, který jede do nejvyššího protonu, kde je vyhlídkový restorán, kde si dáte pivo a budete koukat na širý Brusel. Což ovšem stojí za to, takže si tu čtvrthodinu na výtah počkáte. Nahoře zjistíte, že výhled je splendidní a že restaurace je od vyhlídkového ochozu oddělená, což je praktické, protože vyhlídkový ochoz lemuje další fronta lidí čekajících na výtah dolů, a to by v restauraci nepůsobilo hezky. To ovšem jen hádám, protože restaurace, vrchol celého MAŽe, kde čekají některá z desetitisíců belgických piv, kam si člověk chce sednout, protože ho už z těch debilních front bolí nohy, tak ta restaurace je zavřená. Jak jinak v sobotu odpoledne, když do MAŽe míří kdejaký pitomý turista. Hůř, není zavřená, ale nějaký trotl si ji celou rezervoval pro svoji suitu, děti, manželky a kámoše. Takže dalších 15 minut ve frontě, která se stáčí podél stěn té pitomé gule, výtahem dolů a rychle pryč. Stálo nás to každýho 9 eur. Jen když to nebylo horší...
(Vedle MAŽe je ještě jedna atrakce, kam mi ale žena nechtěla dovolit jít - nakonec byla stejně zavřená. Ta atrakce, ne moje žena. Jmenuje se to Petit Europe nebo tak, a je to takový parčík, kde jsou taky modely, modely slavných staveb, ale ty jsou na rozdíl od MAŽe zmenšený, takže se do nich naopak žádný lidi nevejdou, a Belgičani se tak připravujou o tučné zisky na vstupném. Ovšem ta symbolika, to převrácení velikostí takhle vedle sebe, to by stálo za zamyšlení. Ale co bych se namáhal.)
Pak teda na pivo došlo, v takové nahloučenině hospod vedle největšího kina v Evropě a okolí (27 sálů...), taky na večeři, a tím začlo krmení, které skončilo v půl čtvrtý ráno a mělo ošklivou dohru (ale to bych předbíhal).
Novinářský mejdan s mořskými mlži byl pěkně navštíven, probíhal velice vesele, o což se postaral jeden z novinářů, který prý v televizi působí nesmírně seriózně, ale dejte mu talíř mušlí a zažijete člověka, který nejen že mluví rychleji, než myslí, ale ještě rychleji, než se vůbec stihne zastydět, co to vlastně zase plácnul. Odjížděli jsme taxíkem, v posteli ve čtyři ráno, a v devět mě mušle spěšně opustily a vzaly s sebou i lososa, nějaký jednohubky a většinu vína. Asi si chtěli udělat ještě jednu party u mušlí doma.
Pak jsem jel v poloomámení do Antwerp. Svítilo sluníčko a všechno dobře dopadlo.
Komentáře
Váš blog mě nesmírně pobavil a absolutně dojal..:-)
Pobavil mě proto, že je jednoduše vtipnej a dojal ze dvou důvodů, jednak moje dnes už téměř staropanenské oči zaplakaly nad tím, "jaký to, děti, máte pěkný"...někde pod tím vším sarkasmem se krčí něco jako že mi to přijde fakt skvělý..a jednak jsem pociťovala silné sympatie s liškami v Bruselu, jsouc tady už ..teď to počítám, bratru sedmý měsíc..myš na samém krajíčku Evropy, nožky mi olizuje oceán, ocásek vysoko zdvyžený, aby se nenamočil...
Je vtipný pozorovat, jak jsou některé věci lidem společné..ta zvláštní potřeba dokumentovat a zachytit každý moment, každou minutu, každý obraz z toho všeho nového a "exotického"...ty MB fotek, ty stránky písmen...já jsem před odjezdem s nadšením četla deník Jana Buriana z jeho cesty po Portugalsku a říkala jsem si..jo, ten to ale pěkně napsal (mám od něj věnování...a knížku mám od Beňa)..taky bych si měla něco psát, jinak potom všechno zapomenu. Kdybych byla tak moderní jako Vy, založila bych si taky blog..ale na to mé chabé znalosti informatiky nestačí (nic jsi mě nanaučil, Fojtíčku..), zmohla jsem se jen na virtuální fotoalbum, kam ovšem poslední dobou nic nepřibývá (ale to bych předbíhala, že Víte)...
Začala jsem si tedy psát deník, poprvé v životě (když nepočítám ten jeden týden ve třetí třídě) a seriózně..začala jsem popisem balení kufrů den před odjezdem (jak jsem po 3 hodinách balení zjistila, že kufr má místo povolených 20ti kilo kil 25, musela jsem všechno vybalit, ale protože už byla jedna v noci, zcela vyčerpaná jsem přes všechen ten bordel šla spát..). Když jsem přijela, zážitky se na mě hrnuly ze všech stran, byla jsem navíc poměrně osamocená a tak jsem měla spostu času na melancholické procházky po městě a na psaní..měla jsem panickou hrůzu z toho, že bych to mohla zapomenout, fotila jsem každý dům, každý kout, všechno, co jsem prožívala, jako by opisoval nějaký hlas v mojí hlavě..ne, byl to můj hlas, slyšela jsem se, jak to "potom" vyprávím doma rodině, svým přátelům, viděla jsem se, jak ty fotky promítám v Holostřevech a jak říkám..jo a v Portugalsku jedí tohle a pijí tamto a domy mají takový a ulice makový..
Cokoli jsem dělala, jsem tak trochu dělala, abych to pak někomu mohla říct...
V prosinci jsem pak přijela domů a když byl konečně ten čas.."tak jaký je to Portugalsko?", já jsem najednou uhýbala a říkala "jojo, je to fajn"..najednou mi ty otázky přišly povrchní a falešný, vyžadující povrchní a především rychlou odpověď, aby jsme se s tím moc nezdržovali a mohli se bavit o nějakejch normálních věcech. Na mojí černé listině se ocitly především tyto tři otázky: "Tak co Portugalsko?", "Jaký je tam počasí, asi teplo, co?" a třetí s lišáckým úsměvěm (nic proti liškám) "A co Portugalci?"
Najednou jsem totiž měla pocit, že já přece po tak krátké době nevím, jaké je Portugalko, vím jaké je Porto, trochu, taky nevím jací jsou Portugalci, znám jich pořádně jen pár, a co se týče počasí, do té doby jsem znala jen..teplo, teplo, teplo a pak prší, leje, leje jako z konve..(tady by se hodila vsuvka, která je vlastně komentářem k Lenčinu spisku o počasí, pokud si totiž stěžuje na déšť, měla by na zimu přijet do Porta, které má nejvyšší hladinu srážek z celého Portugalska a protože jsme přímo u moře, a ne u moře ledajakého, u Atlantického oceánu, tak když prší, tak to není takový ten jemný český déšť, případně hustý vytrvalý český déšť, tady prostě padají z nebe celé bloky vody a do toho fouká strašně silný vítr, takže běžný deštník nepřežije ani jeden den a po každém dešti se po ulicích válejí desítky vyhozených vraků s dráty bezútěšně trčícími do vzduchu...nakonec jsem si koupila deštník "anglického typu", což spočívá v tom, že má dvakrát tolik drátů co obyčejně a je tak pevný, že připomíná malý atomový kryt...A aby toho nebylo málo, když tady začně pršet, tak to trvá třeba 14 dní v kuse, nechápu, jak je možné, že všichni Portugalci nespáchají přes zimu sebevraždu..ale to odbíhám). Prostě se najednou cosi stalo a já jsem po krátké fázi, kdy jsem si deník psala portugalsky, nakonec přestala psát úplně..
Bylo to proto, že jsem postupně začala žít naprosto normální život, bez spektakulárních zážitků, bez velkých objevů a exotických cest po kraji...jak jsi psal o tom domorodém pocitu (jež vždycky poněkud tragikomicky implikuje pohrdání turisty - ježiš jak já nesnáším ty hlučné cizince v metru, co se všemu diví a na všechno se šklebí, všechno jim přijde děsně vtipný..), tak ze mě se postupně stal jakýsi druh domorodce, už se nedívám na exotické rybičky v akváriu, už jsem taky rybička (samozřejmě vždycky trochu divná, jinak zbarvená, lehce poplašená a často zmatená, ale plavu v hejnu..). Každé ráno chodím do školy přes rotundu da Boavista, pak si koupím podkovu (ferradura) v pekárně (pastelaria) - ten pán už mě zná, tak se ani neptá a ví, že to chci zabalit, pak jsem ve škole, v knihovně, jdu do menzy na oběd, pak zase něco, věčer jdu cvičit, pak s kamarádama ze cvičení někam na jídlo, nebo k někomu z nich domů na telku nebo do kina..no a další den zas a tak furt dál..Najednou mi po vzletných popisech, hlubokomylsných úvahách a třeskutých analýzách s literárními ambicemi přišlo podivné psát: můj milý deníčku, tak dneska jsem měla písemku ze syntaxe a v menze jsme měli chobotnici s bramborem (což je mimochodem v naší menze poměrně časté jídlo, které mi Češi prostě nezvládáme)...
Někdy je mi to líto, říkám si, holka, jsi tady jednou za život (teda hlavně mi to říkají všichni ostatní a já už mám úplně strach jim říct, že jsem o víkendu zase nikde nebyla), ale ono to asi prostě asi jinak udělat nejde. Buď tady budu žít pokojně a obyčejně jako každý jiný Portugalec a nebo zůstanu až do konce erasmovským studentem, který neumí portugalsky, protože se stýká jen s dalšími erasmovskými studenty, který se ve škole nic nenaučí, protože tam nechodí (sakra jak mám cestovat, když trávím 2-3 hodiny denně čtením povinné četby?) a který je věčným turistou v zoufalé honbě za pamětihodnostmi Portugalska.
No, tady musím přiznat, že je možná celý tento ohnivý proslov jen autoterapeuticým výplachem, aby mi nebylo líto, že nepojedu příští víkend na erasmovský výlet do Minha, protože na to nemám peníze (základní překážka mému cestování vůbec), no a protože mám přece vždycky v sobotu tréning..:)
Takže tolik o psaní deníků a o životě mimo rodnou hroudu..mějte se dobře a vytrvejte (já jsem literární lemra, pozn. část prvního semestru jsem strávila zuřivými debatami o tom, jestli je blog literatura, k čemu jsme došli nepovím..)
Kristina
PS: omlouvám se za všechny pravopisné a stylistické chyby...