Přeskočit na hlavní obsah

Turistickej underground

Zřejmě i střední Evropa už pocítila, že jaro se po rychlým útoku zase stáhlo do týla. Tady je větší zima než v lednu, když zrovna nesněží, vypadá to, že každou chvíli sněžit bude, a tak můj vejletní apetýt mizí do nenávratna. Nejlíp je mi doma s teplým čajem, a tak zatím jen sním o tom, co všechno podniknu...
Ze zakoupenýho průvodce Secret Brussels, kterej má bejt něco jako příručka pro znalce, je zřejmý, že program bude bohatej. Čeká mě třeba plavání v bazénu, kterej nějakej surrealistickej architekt postavil ve třetím patře jedněch postarších lázní v centru. Přímo z vody je prej krásnej výhled na město.
Taky rozhodně nevynechám jednu poněkud snobskou restauraci, kam se chodí na jídlo (nadsazeně drahý) jen tak mimochodem - největším lákadlem lokálu jsou prej totiž hajzly. Mají tam v kabinkách zcela průhledný dveře - ty se ale zakalej, jakmile je zaklapnete. Někteří méně znalí návštěvníci jsou pak natolik zmateni, že dveře u kabinek ani nezavírají - na co taky, když jsou průhledný, a tak ukazují víc, než by chtěli a než by museli.
No a do třetice, až v práci něco zmrvím tak, že dostanu pocit, že bych měla chodit kanálama - se těma kanálama můžu opravdu projít. Pod Bruselem je 300 kilometrů podzemních odpadních stok, kam nadšence vodí zdejší "kanální" profesionálové. Obzvlášť prý stojí za vidění úžasně vykrmený krysí exempláře, který dosahujou úctyhodný velikosti půl metru. Na každýho z více než jednoho milionu lidí, který tady bydlí, údajně připadají dvě krysy. Měla bych jít zkontrolovat ty svoje...
Zatím teda návštěvu krysí zoo odkládám a belgickou mentalitu poznávám v teple. Čeká na mě čerstvě zakoupenej film Sexuální život Belgičanů... vypadá to na hotnotný večer.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...