"Moře je chrámem krás..."

Už je to tak, dlouho jsem cestu k moři odkládala a teď bych se k němu nejradši přestěhovala. Belgický moře je nádherný! Kam se hrabou banálně krásný pláže Jadranu nebo dramatický řecký pobřeží, který se tak pěkně fotí do katalogů cestovek.
Severní moře není fotogenický, ani přívětivý, ale bere dech. Dlouho není vidět ani cítit, ale když přelezete pobřežní duny, úplně vás ohromí, protože najednou - kam až dohlídnete - není nic jinýho než rozbouřená šedo-černá hladina a široký nízký nebe. Z moře fičí slanej vítr, písek máte za chvíli i v uších a než smočíte nohu do ledový vody, musíte urazit pár stovek metrů po odlivem obnažený, promočený pláži. Člověk si připadá jako nějakej romantickej hrdina z obrazů Caspara Davida Fridricha, kterej fascinovaně zírá na nebezpečnej živel. Vlasy vlajou, kromě větru a vln není nic slyšet a lidí málo.
Ty z místních, který neodradilo nepříliš přívětivý počasí, je vidět většinou s drakama nebo na kolečkovejch jachtách, kterýma jezděj rallye po pláži. Zdá se, že u větrných moří jsou takový draci velká zábava. Můj kolega se neúspěšně pokusil mi vysvětlit, v čem takový řízení draka spočívá - moc jsem to nepobrala a taktéž díky vrozený nešikovnosti jsem žádný sportovní výkony nepodala. Spíš jsem poděsila pár poklidných chodců, kterým můj drak padal nenadále do cesty, a taky jsem málem přizabila kolegu Standu. Ten se musel neustále krčit a chránit hlavu, abych ho tím drakem negilotinovala, což se mi nakonec naštěstí nepodařilo... V tom, jak bejt nebezpečná pro ostatní, jsem zjevně jednička...
Moře mi v uších hučelo ještě večer, doplnila jsem to listováním ve Verlainovi. Ten, byv Belgičanem, to s mořem totiž umí...
Oblaka srocená
mu ladí barvu pleti
do modra, zelena,
do nachu, do perleti...
Je krásné ve snění,
je lepší, než jsme my.