"Jamník" je pěkný slovo, a dneska jsem ho objevila díky Belgii.
Vrcholem řádně propršenýho nedělního výletu do Mechelenu totiž byla procházkem dvorem bekyní, hezky česky řečeno bekináží. Bekyně, jak jsem se jako poctivej nedovzdělanec dozvěděla až tady, byl středověký ženský a nábo-ženský spolek vdov a starých panen, které se rozhodly žít v ústraní, na všechno se vykašlaly, a vedly pěkný spořádaný zbožný život nezávisle na chlapech i na všem ostatním. Bekyně nebyly jeptišky, neskládaly sliby čistoty (u vdov by to ani nešlo) a nežily v klášterech - žily v bekinážích, jakýchsi městech uvnitř měst. No a právě v Belgii se těchhle bekináží docela dost zachovalo a dneska jsou dokonce na seznamu UNESCO.
Bekináž jsem viděla už v Lovani a v Bruggách, no a teď do třetice v Mechelenu. Jsou to veskrze tichý místa, takový městečka pro panenky. Malý k sobě natěsnaný domky, dvorky jako dlaň, úzký dlážděný uličky, uprostřed zpravidla kostel. V mých očích je to ideální místo na život - většinou v centru, ale stranou všeho ruchu, taková kamenná kolonie pro spřízněný duše.
Dnes to bekinážový ticho umocnila neděle, a tak jsem se procházela jako ve snách: jedinej zvuk byl houslovej koncert, kterej se linul z otevřenýho okna a zpívání kosů, pro který je labyrint zarostlých zadních dvorků ráj.
V lovaňský bekináži jsou vysokoškolský koleje, v každým domku pěkně pár studentů. Docela jsem jim záviděla. V mechelenský bydlí "normální lidi", který mají rádi ticho a připadá jim romantický žít na místě, který dodnes neztratilo zbožnýho ani ženskýho ducha.
A propos jamník - když se bekyně a taky jejich mužský protějšky beghardové - rozšířili na východ od Flader až k nám, získali český přízvisko jamníci. Tajně se totiž scházeli v jeskyních a jamách, jelikož mezitím papež usoudil, že tohle hnutí není zbožný podle jeho představ a prohlásil bekyně za heretičky a "beky" za heretiky. Tož tak.
No a když jsem se s tou příjemnou náladou a odpočatá po tichý procházce vymotala z bekináže, narazila jsem bohužel na hlavním náměstí na skauty, který za velkýho halasu pořádali nějaký pochybný hry, řvali jako tuři a honili se mezi chodci. Skautů bylo v centru Mechelenu několik stovek, v neděli jich je ale všude plno, to si člověk nevybere.
V Bruselu je o víkendu neposedné a ošátkované mládeže plný metro a plný parky. Od doby, kdy jsem ale zažila skautskej sjezd ke 100. výročí založení skautingu, kterýho se zúčastnilo přes 100.000 dětí, si ale na nic nestěžuju. Vím, že může být i hůř.
Vrcholem řádně propršenýho nedělního výletu do Mechelenu totiž byla procházkem dvorem bekyní, hezky česky řečeno bekináží. Bekyně, jak jsem se jako poctivej nedovzdělanec dozvěděla až tady, byl středověký ženský a nábo-ženský spolek vdov a starých panen, které se rozhodly žít v ústraní, na všechno se vykašlaly, a vedly pěkný spořádaný zbožný život nezávisle na chlapech i na všem ostatním. Bekyně nebyly jeptišky, neskládaly sliby čistoty (u vdov by to ani nešlo) a nežily v klášterech - žily v bekinážích, jakýchsi městech uvnitř měst. No a právě v Belgii se těchhle bekináží docela dost zachovalo a dneska jsou dokonce na seznamu UNESCO.
Bekináž jsem viděla už v Lovani a v Bruggách, no a teď do třetice v Mechelenu. Jsou to veskrze tichý místa, takový městečka pro panenky. Malý k sobě natěsnaný domky, dvorky jako dlaň, úzký dlážděný uličky, uprostřed zpravidla kostel. V mých očích je to ideální místo na život - většinou v centru, ale stranou všeho ruchu, taková kamenná kolonie pro spřízněný duše.
Dnes to bekinážový ticho umocnila neděle, a tak jsem se procházela jako ve snách: jedinej zvuk byl houslovej koncert, kterej se linul z otevřenýho okna a zpívání kosů, pro který je labyrint zarostlých zadních dvorků ráj.
V lovaňský bekináži jsou vysokoškolský koleje, v každým domku pěkně pár studentů. Docela jsem jim záviděla. V mechelenský bydlí "normální lidi", který mají rádi ticho a připadá jim romantický žít na místě, který dodnes neztratilo zbožnýho ani ženskýho ducha.
A propos jamník - když se bekyně a taky jejich mužský protějšky beghardové - rozšířili na východ od Flader až k nám, získali český přízvisko jamníci. Tajně se totiž scházeli v jeskyních a jamách, jelikož mezitím papež usoudil, že tohle hnutí není zbožný podle jeho představ a prohlásil bekyně za heretičky a "beky" za heretiky. Tož tak.
No a když jsem se s tou příjemnou náladou a odpočatá po tichý procházce vymotala z bekináže, narazila jsem bohužel na hlavním náměstí na skauty, který za velkýho halasu pořádali nějaký pochybný hry, řvali jako tuři a honili se mezi chodci. Skautů bylo v centru Mechelenu několik stovek, v neděli jich je ale všude plno, to si člověk nevybere.
V Bruselu je o víkendu neposedné a ošátkované mládeže plný metro a plný parky. Od doby, kdy jsem ale zažila skautskej sjezd ke 100. výročí založení skautingu, kterýho se zúčastnilo přes 100.000 dětí, si ale na nic nestěžuju. Vím, že může být i hůř.
Komentáře