Přeskočit na hlavní obsah

Máme rádi muziku a papežovy lidi

Všecko zdárně pokračuje, už si na sebe všichni tři začínáme zvykat, nás přestává děsit řev, Doru přestávaj děsit moje písně. Dneska jsem ji podrobil dvojkombinaci Už se ten tallinskej rybník nahání - Široký hluboký ty vltavský tůně, a snášela to docela dobře. Vodní tematika má vůbec docela úspěch, třeba Kapitán pejsek od Vltavy je celkem oblíbený kousek (můj oblíbený kousek, u ní se to ještě úplně nepozná). Pětičtvrťové fláky od Dunaje, další vodní kapely, kterou voda vzala, zatím nezkoušíme. Ale konstatujem s Liškou, že se člověku občas vybaví překvapivý věci - mně třeba Ježek a Šlitr... aneb co se v mládí naučíš, v rodičovství jako když najdeš. Dítě prostě bude muzikální, ať chce nebo ne!

A pro věčnou památku: Dočetl jsem se onehdy v novinách, že osobní theologický poradce papeže (Polák jakýsi) na základě výzkumu jistého věkovitého jezovity nazřel, že mužové i ženy přijdou sice všichni (pochopitelně) do pekla, ale dostane se jim tam odlišného zacházení, protože hřeší odlišnými způsoby. Muži se totiž proviňují hlavně chtíčem, zatímco ženy zlobou. Logisch. Nejkrásnější na tom je, že jezovita (nebo ten theolog) má i přesný pojem o podobě konkrétních muk: chlapi se budou smažit, zatímco ženský budou lámat v kole. Inu, spravedlivost muší bejt.
Církev katulická prostě myslí na všechno, a to je dobře. A zde je další doklad: onehdy se objevila zpráva, že připustila existenci mimozemských civilizací; ovšem už někdy před rokem se psalo o tom, že to nejen připustila, ale že se ve Vatikánu seriózně zamyslili nad tím, jestli se na ufony vztahuje učení o dědičném hříchu a spasení skrze J. K. Nastojte: E. T., Vetřelec a spol. jsou sice naši bratří, poněvadž mají stejného stvořitele, ale jelikož jejich prarodiče nebyli Adam s Evou, nepadá na ně dědičný hřích a tudíž z nich není co snímat.
Panečku, někdo si to prostě umí zařídit. Makat pro Nejvyššího, to je něco jako bejt státní zaměstnanec - pravidelnej postup, důchod, benefity, kadidlo zadarmo, pojištění proti neschopnosti dodržovat modrý život... Už se těšim na další teologický rozbory. Bé Šestnáctka teď pojímá do lůna Církve i fanatiky, z těch určitě vypadne brzo zas nějaká pitomost. Jenom se bojím, že to nebude k smíchu.

Komentáře

Hanka Kl. píše…
A do pytle, budu se smažit :-).
Sultán Tyrl píše…
pochopitelně až poté, co si odbudeš to lámání v kole, to se jaksi rozumí samo sebou...
Hanka Kl. píše…
Nikoli, zlostí já netrpím. :-)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt