Nadpis dlouho odkládaného zápisu připomíná návštěvu dalšího belgického města, jehož název v paradoxní synekdoše pěkně postihuje belgickou placatost. Jestliže se v zemi, o níž Obelix říká: "Vy tady v Belgii nemáte zrovna mnoho krajinných dominant!", vyskytne něco jiného než lautr rovina, je to natolik pamětihodné, že se to nazve Hora a pojmenuje se podle toho město: Mons.
To je francouzsky či valonsky, je to skoro u Francie a je to tam malé, ale hezké. Malebné uličky, obří chrám, kde měla být až nesmyslně vysoká věž, ale po třiceti letech budování si to monští zednáři rozmysleli a nepostavili pro jistotu žádnou. Na kostele je socha opice, místní pamětihodnost, která jako jediná mi posloužila jako doklad beneluxské vášně pro divný sochy (pěkné příklady téhož nasbírala moje žena v Mechelenu, ale to musí napsat sama).
Do Monsu jsme jeli na soubornou výstavu belgického surrealismu - mají tam velice pěknou, velkou moderní galerii (v jedné z uliček historického centra) a tam udělali pěkný průřez malbou, kresbou, dokumenty, objekty i filmovou tvorbou belgických surrealistů. Všichni známe Magritta ("Mám rád pivo a proskurník"), byl tam, někdo i Delvauxe (ten co maloval noční krajiny plný nahatic s velkýma očima - mimochodem Delvaux se jmenuje významný belgický výrobce kabelek, o dost hezčích, nápaditějších a levnějších než Vuiton) - ale byla to větší partička, která dodnes funguje. Jeden mi napsal ten titulek. Pokud můžu soudit, neberou se tak vážně jako surreálové čeští či francouzští. Zkrátka zábavná záležitost, včetně protináboženského filmu "Následování biografu" (narážka na Následování Krista).
Pak už jsme v Monsu stihli jen déšť a pizzu. To druhé nebyl dobrý nápad - maně vzpomínám na Benátky, kde jsme dostali řez pizzy, která měla v průměru tak třičtvrtě metru, najedli jsme se z toho tři a kůrku jsme museli se slzami v očích hodit rackům, protože jsme už do sebe fakt nemohli dostat ani sousto... dobře, to trochu přeháním. Končím další příhodnou citací: "Jako vždy zůstává podstatné nevysloveno; jiní přijdou po nás, kteří je nevysloví taky."
To je francouzsky či valonsky, je to skoro u Francie a je to tam malé, ale hezké. Malebné uličky, obří chrám, kde měla být až nesmyslně vysoká věž, ale po třiceti letech budování si to monští zednáři rozmysleli a nepostavili pro jistotu žádnou. Na kostele je socha opice, místní pamětihodnost, která jako jediná mi posloužila jako doklad beneluxské vášně pro divný sochy (pěkné příklady téhož nasbírala moje žena v Mechelenu, ale to musí napsat sama).
Do Monsu jsme jeli na soubornou výstavu belgického surrealismu - mají tam velice pěknou, velkou moderní galerii (v jedné z uliček historického centra) a tam udělali pěkný průřez malbou, kresbou, dokumenty, objekty i filmovou tvorbou belgických surrealistů. Všichni známe Magritta ("Mám rád pivo a proskurník"), byl tam, někdo i Delvauxe (ten co maloval noční krajiny plný nahatic s velkýma očima - mimochodem Delvaux se jmenuje významný belgický výrobce kabelek, o dost hezčích, nápaditějších a levnějších než Vuiton) - ale byla to větší partička, která dodnes funguje. Jeden mi napsal ten titulek. Pokud můžu soudit, neberou se tak vážně jako surreálové čeští či francouzští. Zkrátka zábavná záležitost, včetně protináboženského filmu "Následování biografu" (narážka na Následování Krista).
Pak už jsme v Monsu stihli jen déšť a pizzu. To druhé nebyl dobrý nápad - maně vzpomínám na Benátky, kde jsme dostali řez pizzy, která měla v průměru tak třičtvrtě metru, najedli jsme se z toho tři a kůrku jsme museli se slzami v očích hodit rackům, protože jsme už do sebe fakt nemohli dostat ani sousto... dobře, to trochu přeháním. Končím další příhodnou citací: "Jako vždy zůstává podstatné nevysloveno; jiní přijdou po nás, kteří je nevysloví taky."
Komentáře