Tak máme tři čtvrtě na tři ráno a já zatím po čistých 17 hodinách práce pořád mžourám do počítače v naději, že státníci dostanou rozum a dohodnou se, čímž by se značně přiblížila vyhlídka na pyžamo, postel a sladké sny. Moc nadějně to ale nevypadá. Novináři statečně korzujou, povolujou kravaty, sundávaj boty, pospávaj, popíjejí, kouří dneska už padesátou cigaretu a probírají šance na to, jestli si stihnou dát cestou domů ještě aspoň jeden drink před zavíračkou. Jednomu chlapíkovi u protějšího stolu už dost padá hlava, ale zato mu ladí kravata s proužkama na ponožkách. V baru je apokalypsa, smrdí to tam rozlitým pivem a desítky hodin nemytejma krkama. Po dnešních třech obložených bagetách, pěti vodách, dvou džusech a dvou croissantech mám chuť na gulášovou polívku nebo aspoň na párek s hořčicí.
Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Komentáře