Tak máme tři čtvrtě na tři ráno a já zatím po čistých 17 hodinách práce pořád mžourám do počítače v naději, že státníci dostanou rozum a dohodnou se, čímž by se značně přiblížila vyhlídka na pyžamo, postel a sladké sny. Moc nadějně to ale nevypadá. Novináři statečně korzujou, povolujou kravaty, sundávaj boty, pospávaj, popíjejí, kouří dneska už padesátou cigaretu a probírají šance na to, jestli si stihnou dát cestou domů ještě aspoň jeden drink před zavíračkou. Jednomu chlapíkovi u protějšího stolu už dost padá hlava, ale zato mu ladí kravata s proužkama na ponožkách. V baru je apokalypsa, smrdí to tam rozlitým pivem a desítky hodin nemytejma krkama. Po dnešních třech obložených bagetách, pěti vodách, dvou džusech a dvou croissantech mám chuť na gulášovou polívku nebo aspoň na párek s hořčicí.
Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo. Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Komentáře