Halelujá! Sice už sedím na stejným místě 23. hodinu, venku zase svítá, ale vyhlídka pyžama je čím dál blíž. K dramatickému rozuzlení došlo ve 4.30. Novináři vymnuli z očí ospalky, poopravili uzly na kravatách, zastrčili košile do kalhot a vyrazli vstříc poněkud unavenému, nicméně pořád docela otravnému politickému poplácávání po zádech. Summit uspěl. My jsme uspěli s ním. Podařilo se mi neusnout. Svou potravinovou bilanci jsem rozšířila o jedno pivo Jupiler. Strašně mi kručí v žaludku. V hlavě mám jak po výbuchu. Právě jsem dopsala text o právních kličkách nové smlouvy a teď už jen fascinovaně zírám na systematický postup uklízeček sálem a na červánky nad surreálně prázdým kruháčem Schuman. Takže, dobrý večer...
Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo. Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Komentáře