Halelujá! Sice už sedím na stejným místě 23. hodinu, venku zase svítá, ale vyhlídka pyžama je čím dál blíž. K dramatickému rozuzlení došlo ve 4.30. Novináři vymnuli z očí ospalky, poopravili uzly na kravatách, zastrčili košile do kalhot a vyrazli vstříc poněkud unavenému, nicméně pořád docela otravnému politickému poplácávání po zádech. Summit uspěl. My jsme uspěli s ním. Podařilo se mi neusnout. Svou potravinovou bilanci jsem rozšířila o jedno pivo Jupiler. Strašně mi kručí v žaludku. V hlavě mám jak po výbuchu. Právě jsem dopsala text o právních kličkách nové smlouvy a teď už jen fascinovaně zírám na systematický postup uklízeček sálem a na červánky nad surreálně prázdým kruháčem Schuman. Takže, dobrý večer...
Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu
Komentáře