Přeskočit na hlavní obsah

Na čundru ve vlastním bytě

Tak jsem si myslela, že blog začne kvůli nedostatku podnětů pomalu odumírat. Bláhově jsem měla za to, že už mě tady nemůže nic moc překvapit, že Belgie je prostě země jako každá jiná - a tohle rouhání se jednoho dne obrátilo proti mě.
Jelikož životu vládne smysl pro (někdy značně perverzní) symetrii, končím tady v podstatě tak, jak jsem začala. V lednu jsem se tři týdny pokoušela desítkou telefonátů zprovoznit připojení na internet, ale teprve teď provozovatelé zdejších služeb ukázali drápky.
V pátek jsem v časném odpoledni šla v dobré náladě z práce domů, přede mnou víkend bez deště, nový Harry Potter, rozlučkový večírek a další radostné záležitosti. Na dveřích bytu jsem ovšem našla ručně psaný vzkaz "Don´t use water (lake)" a pod ním telefonní čslo. Nic zlého netuše jsem si říkala, že nějaký soused předělává linku nebo montuje nový umyvadlo, a tak vypnul vodu. Náladu mi to nezkazilo.
Když jsem kohoutek vyzkoušela, voda opravdu netekla - nemilé, ale žádná katastrofa. Pak jsem ale došla až do koupelny a tam mi málem vylezly oči z důlků. Rozvalená vana, díry do zdi, odkrytý odpad, všude bordel a prach samozřejmě. Prostě zase někdo přišel na návštěvu, aniž by se mi to obtěžoval sdělit - je to tady naprosto normální. Domovnice má klíče od vašeho bytu a pokud je něco potřeba - odečíst vodu, zkonrolovat kohoutky na topení nebo vedení kabelový televize, dá je řemeslníkům a ty si prostě odemknou. Žádnej problém z toho nemají, ani když přijdou brzo ráno a vytáhnou lidi v pyžamu z postele tak, že mu kolem ní projdou (to se mi taky stalo!)
Takže jsem se jala volat na zanechané číslo v bláhové naději, že když je anglicky vzkaz, bude anglicky i komunikace. Chyba lávky. Chlápek na druhý straně drátu se mi jal něco vysvětlovat francouzky a pak holandsky. Rozuměla jsem z toho jen slovu mandag=pondělí, a to mě značně vyděsilo. Myslí si snad, že mě v pátek rozkopou koupelnu a odstřihnou mě od vody a přijdou se na to znovu podívat až v pondělí? Je to vtip? Nebo si myslí, že lidi se o víkendu nepotřebujou mejt, vařit a chodit na hajzl?
Poté, co dotyčnému zavolal můj francouzsky mluvící kolega se potvrdil nejhorší scénář. Voda skutečně v mém bytě do pondělka nepoteče, v sobotu je státní svátek, v neděli je neděle - a to, jak známo, ani ty nejpokrokovější belgický instalatéři nedělají. A tak jsou přede mnou krásné tři dny, kdy si budu muset vystačit se třemi balíky zakoupené vody a kbelíkem, do kterého si občas můžu natočit pár litrů u sousedky (když je doma a to není často). Cha chaaaaa, takže na čundru ve vlastním bytě. Jako bych byla ve stanu meju se ráno vodou z petky a domlouvám harmonogram sprchování u nejrůznějších bruselksých kamarádů. Pěkné. Dobrodružné. V téhle zemi naprosto standardní.
Začala jsem se těšit do Prahy. Tam by určitě řemeslníci nenechali rodinu na víkend bez vody s odkazem, že mají nárok na volno. Tady je ale dnes Den nezávislosti, po nebi lítají tryskáče, ve městě hučí vojenské přehlídky a Belgičani nemají na nic čas, protože jsou dostatečně zaměstnaní tím, že se musí dmout národní pýchou. Ach jo. Tak se aspoň uvidí, kolik vody člověk skutečně potřebuje.
Jo - a vůbec nejlepší byl vlastně ten vzkaz. "Nepoužívat vodu". Jak to vlastně mysleli, když mi z kouhoutků stejně nevyjde ani kapka?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...