Přeskočit na hlavní obsah

Na čundru ve vlastním bytě

Tak jsem si myslela, že blog začne kvůli nedostatku podnětů pomalu odumírat. Bláhově jsem měla za to, že už mě tady nemůže nic moc překvapit, že Belgie je prostě země jako každá jiná - a tohle rouhání se jednoho dne obrátilo proti mě.
Jelikož životu vládne smysl pro (někdy značně perverzní) symetrii, končím tady v podstatě tak, jak jsem začala. V lednu jsem se tři týdny pokoušela desítkou telefonátů zprovoznit připojení na internet, ale teprve teď provozovatelé zdejších služeb ukázali drápky.
V pátek jsem v časném odpoledni šla v dobré náladě z práce domů, přede mnou víkend bez deště, nový Harry Potter, rozlučkový večírek a další radostné záležitosti. Na dveřích bytu jsem ovšem našla ručně psaný vzkaz "Don´t use water (lake)" a pod ním telefonní čslo. Nic zlého netuše jsem si říkala, že nějaký soused předělává linku nebo montuje nový umyvadlo, a tak vypnul vodu. Náladu mi to nezkazilo.
Když jsem kohoutek vyzkoušela, voda opravdu netekla - nemilé, ale žádná katastrofa. Pak jsem ale došla až do koupelny a tam mi málem vylezly oči z důlků. Rozvalená vana, díry do zdi, odkrytý odpad, všude bordel a prach samozřejmě. Prostě zase někdo přišel na návštěvu, aniž by se mi to obtěžoval sdělit - je to tady naprosto normální. Domovnice má klíče od vašeho bytu a pokud je něco potřeba - odečíst vodu, zkonrolovat kohoutky na topení nebo vedení kabelový televize, dá je řemeslníkům a ty si prostě odemknou. Žádnej problém z toho nemají, ani když přijdou brzo ráno a vytáhnou lidi v pyžamu z postele tak, že mu kolem ní projdou (to se mi taky stalo!)
Takže jsem se jala volat na zanechané číslo v bláhové naději, že když je anglicky vzkaz, bude anglicky i komunikace. Chyba lávky. Chlápek na druhý straně drátu se mi jal něco vysvětlovat francouzky a pak holandsky. Rozuměla jsem z toho jen slovu mandag=pondělí, a to mě značně vyděsilo. Myslí si snad, že mě v pátek rozkopou koupelnu a odstřihnou mě od vody a přijdou se na to znovu podívat až v pondělí? Je to vtip? Nebo si myslí, že lidi se o víkendu nepotřebujou mejt, vařit a chodit na hajzl?
Poté, co dotyčnému zavolal můj francouzsky mluvící kolega se potvrdil nejhorší scénář. Voda skutečně v mém bytě do pondělka nepoteče, v sobotu je státní svátek, v neděli je neděle - a to, jak známo, ani ty nejpokrokovější belgický instalatéři nedělají. A tak jsou přede mnou krásné tři dny, kdy si budu muset vystačit se třemi balíky zakoupené vody a kbelíkem, do kterého si občas můžu natočit pár litrů u sousedky (když je doma a to není často). Cha chaaaaa, takže na čundru ve vlastním bytě. Jako bych byla ve stanu meju se ráno vodou z petky a domlouvám harmonogram sprchování u nejrůznějších bruselksých kamarádů. Pěkné. Dobrodružné. V téhle zemi naprosto standardní.
Začala jsem se těšit do Prahy. Tam by určitě řemeslníci nenechali rodinu na víkend bez vody s odkazem, že mají nárok na volno. Tady je ale dnes Den nezávislosti, po nebi lítají tryskáče, ve městě hučí vojenské přehlídky a Belgičani nemají na nic čas, protože jsou dostatečně zaměstnaní tím, že se musí dmout národní pýchou. Ach jo. Tak se aspoň uvidí, kolik vody člověk skutečně potřebuje.
Jo - a vůbec nejlepší byl vlastně ten vzkaz. "Nepoužívat vodu". Jak to vlastně mysleli, když mi z kouhoutků stejně nevyjde ani kapka?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt