Přeskočit na hlavní obsah

Na čundru ve vlastním bytě

Tak jsem si myslela, že blog začne kvůli nedostatku podnětů pomalu odumírat. Bláhově jsem měla za to, že už mě tady nemůže nic moc překvapit, že Belgie je prostě země jako každá jiná - a tohle rouhání se jednoho dne obrátilo proti mě.
Jelikož životu vládne smysl pro (někdy značně perverzní) symetrii, končím tady v podstatě tak, jak jsem začala. V lednu jsem se tři týdny pokoušela desítkou telefonátů zprovoznit připojení na internet, ale teprve teď provozovatelé zdejších služeb ukázali drápky.
V pátek jsem v časném odpoledni šla v dobré náladě z práce domů, přede mnou víkend bez deště, nový Harry Potter, rozlučkový večírek a další radostné záležitosti. Na dveřích bytu jsem ovšem našla ručně psaný vzkaz "Don´t use water (lake)" a pod ním telefonní čslo. Nic zlého netuše jsem si říkala, že nějaký soused předělává linku nebo montuje nový umyvadlo, a tak vypnul vodu. Náladu mi to nezkazilo.
Když jsem kohoutek vyzkoušela, voda opravdu netekla - nemilé, ale žádná katastrofa. Pak jsem ale došla až do koupelny a tam mi málem vylezly oči z důlků. Rozvalená vana, díry do zdi, odkrytý odpad, všude bordel a prach samozřejmě. Prostě zase někdo přišel na návštěvu, aniž by se mi to obtěžoval sdělit - je to tady naprosto normální. Domovnice má klíče od vašeho bytu a pokud je něco potřeba - odečíst vodu, zkonrolovat kohoutky na topení nebo vedení kabelový televize, dá je řemeslníkům a ty si prostě odemknou. Žádnej problém z toho nemají, ani když přijdou brzo ráno a vytáhnou lidi v pyžamu z postele tak, že mu kolem ní projdou (to se mi taky stalo!)
Takže jsem se jala volat na zanechané číslo v bláhové naději, že když je anglicky vzkaz, bude anglicky i komunikace. Chyba lávky. Chlápek na druhý straně drátu se mi jal něco vysvětlovat francouzky a pak holandsky. Rozuměla jsem z toho jen slovu mandag=pondělí, a to mě značně vyděsilo. Myslí si snad, že mě v pátek rozkopou koupelnu a odstřihnou mě od vody a přijdou se na to znovu podívat až v pondělí? Je to vtip? Nebo si myslí, že lidi se o víkendu nepotřebujou mejt, vařit a chodit na hajzl?
Poté, co dotyčnému zavolal můj francouzsky mluvící kolega se potvrdil nejhorší scénář. Voda skutečně v mém bytě do pondělka nepoteče, v sobotu je státní svátek, v neděli je neděle - a to, jak známo, ani ty nejpokrokovější belgický instalatéři nedělají. A tak jsou přede mnou krásné tři dny, kdy si budu muset vystačit se třemi balíky zakoupené vody a kbelíkem, do kterého si občas můžu natočit pár litrů u sousedky (když je doma a to není často). Cha chaaaaa, takže na čundru ve vlastním bytě. Jako bych byla ve stanu meju se ráno vodou z petky a domlouvám harmonogram sprchování u nejrůznějších bruselksých kamarádů. Pěkné. Dobrodružné. V téhle zemi naprosto standardní.
Začala jsem se těšit do Prahy. Tam by určitě řemeslníci nenechali rodinu na víkend bez vody s odkazem, že mají nárok na volno. Tady je ale dnes Den nezávislosti, po nebi lítají tryskáče, ve městě hučí vojenské přehlídky a Belgičani nemají na nic čas, protože jsou dostatečně zaměstnaní tím, že se musí dmout národní pýchou. Ach jo. Tak se aspoň uvidí, kolik vody člověk skutečně potřebuje.
Jo - a vůbec nejlepší byl vlastně ten vzkaz. "Nepoužívat vodu". Jak to vlastně mysleli, když mi z kouhoutků stejně nevyjde ani kapka?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...