Přeskočit na hlavní obsah

Národní pýcha

V sobotu byl v Belgii státní svátek. Taková jejich verze dne nezávislosti neboli český 28. říjen. To, co se dělo v centru Bruselu, ale dalece překročilo meze mojí (nikterak malý, doufám) představivosti. Belgičani totiž nepovažují svátek jen za delší den volna, jako Češi, ale doopravdy ho slaví a jak! V centru města jich bylo skoro 200.000, jak promptně spočítali novináři a podle toho to vypadalo.
Moře stánků s národními reklamními přeměty, vojenský přehlídky, na nebi tryskáče, v královským parku tisíce piknikujících patriotů, maršpárady s králem i bez něj, narvaný metro a všude radostná atmosféra smíchaná s pachem připálených hranolků.
Některýma ulicema se skoro nedalo projít a vlastenecký duch vládl městem. Lidi chodili oblečení v národních barvách, auta ozdobili trikolórama, na balkony pověsili vlajky (v hustotě rovnající se někdejší normalizační výzdobě sovětskejma vlajkama na VŘSR). Nelekli se ani vyložený extravagance - děti, seriózní muži i důchodci promenádovali v sobotu s obrovskýma nafukovacíma korunama na hlavách, a i když vypadali jako pitomci, tvářili se velmi spokojeně.
Když jsem si uvědomila, že podobně velkolepý vlastenecký veselice se v Praze zřejmě jen tak nedočkám, ani mi to nějak nebylo líto.
Pochmurný dojem z vlasteneckýho dojímání napravily pondělní zprávy o belgickým premiérovi. Když ho televize požádaly, aby zazpíval belgickou hymnu, poněkud zazmatkoval a nejistě začal pobrukovat Marseillaisu. V katedrále si pak během slavnostní bohoslužby vyřizoval nějaký hovory mobilem. Aspoň že tu mají smysl pro absurditu...

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Okomentovat
Další informace

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Okomentovat
Další informace

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...
1 komentář
Další informace