Když jsem byl mladý, chodil jsem na koncerty tančit. (Nepočítám doby, kdy byly v klubech židle; ano, i to pamatuju.) To si ovšem uvědomuju až zpětně, kdy už na koncerty tančit nechodím. Tohle poznání mě ohromilo před časem, i tázal jsem se, proč již nechodím tančit na koncerty? A skutečně již na koncerty tančit nechodím?
Takto: kapely, na které jsem tančíval, již neexistují (kams uplynula, Vltavo?!). A začal jsem taky chodit na náročnější hudbu, na kterou se tančit nedá. Což konečně taky není špatné. No a neochotně doznávám, že mě v mém pokročilém věku k tanci jen tak něco nevybudí. Ale co je nejhorší: začal jsem vnímat, že na koncerty se mnou chodí i další lidi. A ty lidi... mě s..ou a kazí mi zážitek z hudby.
Ne vždycky. Nedávno jsem byl na kapele Unsane ("Nepříčetný"), kterou mí známí vychvalovali coby mezní událost v pokusech o zdolání hlukového prahu bolesti, zkombinovanou s hráčskou jistotou a schopností zachovat písňovou formu. Vyklubal se z toho příjemný večer, kapela, kterou jsem v životě předtím neslyšel, hrála hybné a neobyčejně povědomé skladby, a byl jsem to já, kdo takřka nepříčetně tančil, a pak jeden Slovák, který mě neustále ometal vlasama a v mezičase se se mnou bratřil způsobem, který naznačil, že je ožralej, retardovanej, nebo obojí. ("si to bohovsky užívame, však?").
Ale jindy... Když jdete do rockového klubu na apoštola jazzové trubky (Truffaz), jste předem trošku nedůvěřiví... a když zjistíte, že publikum nejvíc aplauduje sólu na klávesy, které zní jako sólo na elektrickou kytaru (tak proč proboha s nima nejezdí ještě kytarista?!), a sólu na baskytaru (!), což je už z podstaty omyl (zásadní omyl!), vaše trpělivost s bližními vyprchá (bože! oni mluví!) a uvědomíte si, že byste si tutéž sestavu užili líp z cédéčka se sklenicí vína doma.
Jak z toho ven? Vidím jediné řešení:
1. zbohatnout
2. pořídit si klub
3. zvát tam svoje oblíbené hudebníky
4.pečlivě lustrovat publikum! Každý by před koncertem musel dokázat, že je hoden! A kdo by neprošel, tomu by kat uřízl uši! Já vám ukážu!
Takto: kapely, na které jsem tančíval, již neexistují (kams uplynula, Vltavo?!). A začal jsem taky chodit na náročnější hudbu, na kterou se tančit nedá. Což konečně taky není špatné. No a neochotně doznávám, že mě v mém pokročilém věku k tanci jen tak něco nevybudí. Ale co je nejhorší: začal jsem vnímat, že na koncerty se mnou chodí i další lidi. A ty lidi... mě s..ou a kazí mi zážitek z hudby.
Ne vždycky. Nedávno jsem byl na kapele Unsane ("Nepříčetný"), kterou mí známí vychvalovali coby mezní událost v pokusech o zdolání hlukového prahu bolesti, zkombinovanou s hráčskou jistotou a schopností zachovat písňovou formu. Vyklubal se z toho příjemný večer, kapela, kterou jsem v životě předtím neslyšel, hrála hybné a neobyčejně povědomé skladby, a byl jsem to já, kdo takřka nepříčetně tančil, a pak jeden Slovák, který mě neustále ometal vlasama a v mezičase se se mnou bratřil způsobem, který naznačil, že je ožralej, retardovanej, nebo obojí. ("si to bohovsky užívame, však?").
Ale jindy... Když jdete do rockového klubu na apoštola jazzové trubky (Truffaz), jste předem trošku nedůvěřiví... a když zjistíte, že publikum nejvíc aplauduje sólu na klávesy, které zní jako sólo na elektrickou kytaru (tak proč proboha s nima nejezdí ještě kytarista?!), a sólu na baskytaru (!), což je už z podstaty omyl (zásadní omyl!), vaše trpělivost s bližními vyprchá (bože! oni mluví!) a uvědomíte si, že byste si tutéž sestavu užili líp z cédéčka se sklenicí vína doma.
Jak z toho ven? Vidím jediné řešení:
1. zbohatnout
2. pořídit si klub
3. zvát tam svoje oblíbené hudebníky
4.pečlivě lustrovat publikum! Každý by před koncertem musel dokázat, že je hoden! A kdo by neprošel, tomu by kat uřízl uši! Já vám ukážu!
Komentáře