Přeskočit na hlavní obsah

Švihák lázeňský

Tak jsme oslavili druhé výročí svatby. (Mám na mysli naši svatbu, pochopitelně.) Má milá vymyslela tajný výlet. To mám rád. Nemusím se o nic starat, jsem příjemně překvapen, těším se a obdivuji nápady své ženy. Naším cílem, jak se ukázalo, byl Jáchymov. Lázeňský dům Radium Palace, luxusní prvorepublikové zařízení s mezinárodní klientelou (Arabové, Němci, Rusové, Nuselané), víkendový relaxační pobyt s roztomilými ukázkami místních kúr. Cool.
Některé kúry jsme pravda vynechali - gymnastiku v bazénu nebo solnou jeskyni (prej to báječně nahradí pobyt u moře, chybí akorát slunce, písek... a to moře). Co jsme tedy absolvovali? Koupel v radonové vodě ("moc tam sebou nemelte, aby se nezačal uvolňovat radiaktivní plyn"), která se čerpá z dolů, kde političtí vezňové kutali uran pro zas_aný komouše. Suchou koupel (nojo!) v igeliťáku napuštěným céódvě, oxygenoterapii (máte v nose hadičku a inhalujete kyslík, strašná nuda), masáž, koupel s bublinkama. V mezičase jsme se nestydatě, s požitkem, náruživě, vjednomkuse, v křesle, v koupelně, na posteli, na kanapi a leckde jinde flákali. Něco takovýho lze jen doporučit.
Pravda, mělo to svoje nevýhody. Třeba mizernou kuchyni. (Škoda slov.) Nebo Jáchymov... První den jsme se naivně vydali na procházku do města. Žádný tam nebylo. Jáchymov je nudle, silnice směrem na Bad Schnadau nebo kam, a podél ní jsou naházený nějaký domy. Pustíte se kolem nich, protože kdesi nahoře má bejt kostel svatýho Jáchyma. Trvá to hodiny a hodiny. Míjíte vybydlený baráky, omlácený zavřený krámy s nápisem "Na prodej", ruiny, rozvaliny, tu a tam vás omráčí renesanční kamennej portál, do kterýho jsou zasazený papundeklový dveře. Bejvalá hornická rekreovna slouží jako ubytovna netopejrů, v nejlepším případě. Nepotkáte jedinou hospodu, do který byste se nebáli vejít, jedinej obchod, kde byste si chtěli koupit byť jen cucavý bonbóny. Minete místní hambinec s nápisem Streep Show. Snad se o tom Meryl nedozví. Nad tím vším strmí kvádr lázeňského domu jménem Akademik Běhounek. Vane studenej vítr, míjíte starce s vodnatým pohledem a vodnatým mozkem a s vodnatým lahváčem v ruce. Něco vám to připomíná, ale radši o tom nepřemejšlíte. Dosáhnete svatýho Jáchyma, ale už toužíte jedině po hotelovým pokoji, po perličkový koupeli, po radonový koupeli nebo aspoň suchý koupeli. Eště že je na pokoji minibar--- Nikdy, nikdy nechtějte vidět Jáchymov. Opravdovej život probíhá jen v okruhu pěti set metrů od Paláce Radium.
A ještě něco: absolvoval jsem iniciační zážitek. Byl jsem v sauně.
Bylo to poprvé, protože mě dlouholeté zkušenosti přesvědčily, že extrémní horko ani extrémní chlad nejsou nic příjemného, takže jsem se kombinaci obojího vyhýbal. Bylo mi ovšem řečeno, že do sauny se chodí proto, že PAK je člověku báječně. To je zajímavá teze. Zatímco většina báječných věcí je báječných, KDYŽ se dělají, saunování je báječné, když se s ním přestane. Zamysleme se nad tím. Známe nějaké další podobné fenomény? Věci, které se dělají proto, aby se mohly PŘESTAT dělat? Nic mě nenapadá... Ale pozor, tady se prostírá nedozírné pole nevyužitých možností! Desetitisíce věcí, který S ÚLEVOU přestaneme dělat! Těch možností rekreačního vyžití! Těch nových kultů, které čekají, až je někdo objeví, propadne jim, seznámí s nimi ostatní! "Čoveče, včera jsem se půl hodiny píchal vidličkou do pupku - neumíš si představit, jak mi pak bylo skvěle!" "To já jsem si tak dlouho škubal chlupy z nosu, až jsem málem zapomněl, že skvěle mi má bejt až potom."
Ale s tou saunou je to pravda. Neni nad to doplazit se na pokoj, posadit se do vypařený koupelny s ledovou plzní a šmírovat holku, co sedí ve vaně...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt