Přeskočit na hlavní obsah

Švihák lázeňský

Tak jsme oslavili druhé výročí svatby. (Mám na mysli naši svatbu, pochopitelně.) Má milá vymyslela tajný výlet. To mám rád. Nemusím se o nic starat, jsem příjemně překvapen, těším se a obdivuji nápady své ženy. Naším cílem, jak se ukázalo, byl Jáchymov. Lázeňský dům Radium Palace, luxusní prvorepublikové zařízení s mezinárodní klientelou (Arabové, Němci, Rusové, Nuselané), víkendový relaxační pobyt s roztomilými ukázkami místních kúr. Cool.
Některé kúry jsme pravda vynechali - gymnastiku v bazénu nebo solnou jeskyni (prej to báječně nahradí pobyt u moře, chybí akorát slunce, písek... a to moře). Co jsme tedy absolvovali? Koupel v radonové vodě ("moc tam sebou nemelte, aby se nezačal uvolňovat radiaktivní plyn"), která se čerpá z dolů, kde političtí vezňové kutali uran pro zas_aný komouše. Suchou koupel (nojo!) v igeliťáku napuštěným céódvě, oxygenoterapii (máte v nose hadičku a inhalujete kyslík, strašná nuda), masáž, koupel s bublinkama. V mezičase jsme se nestydatě, s požitkem, náruživě, vjednomkuse, v křesle, v koupelně, na posteli, na kanapi a leckde jinde flákali. Něco takovýho lze jen doporučit.
Pravda, mělo to svoje nevýhody. Třeba mizernou kuchyni. (Škoda slov.) Nebo Jáchymov... První den jsme se naivně vydali na procházku do města. Žádný tam nebylo. Jáchymov je nudle, silnice směrem na Bad Schnadau nebo kam, a podél ní jsou naházený nějaký domy. Pustíte se kolem nich, protože kdesi nahoře má bejt kostel svatýho Jáchyma. Trvá to hodiny a hodiny. Míjíte vybydlený baráky, omlácený zavřený krámy s nápisem "Na prodej", ruiny, rozvaliny, tu a tam vás omráčí renesanční kamennej portál, do kterýho jsou zasazený papundeklový dveře. Bejvalá hornická rekreovna slouží jako ubytovna netopejrů, v nejlepším případě. Nepotkáte jedinou hospodu, do který byste se nebáli vejít, jedinej obchod, kde byste si chtěli koupit byť jen cucavý bonbóny. Minete místní hambinec s nápisem Streep Show. Snad se o tom Meryl nedozví. Nad tím vším strmí kvádr lázeňského domu jménem Akademik Běhounek. Vane studenej vítr, míjíte starce s vodnatým pohledem a vodnatým mozkem a s vodnatým lahváčem v ruce. Něco vám to připomíná, ale radši o tom nepřemejšlíte. Dosáhnete svatýho Jáchyma, ale už toužíte jedině po hotelovým pokoji, po perličkový koupeli, po radonový koupeli nebo aspoň suchý koupeli. Eště že je na pokoji minibar--- Nikdy, nikdy nechtějte vidět Jáchymov. Opravdovej život probíhá jen v okruhu pěti set metrů od Paláce Radium.
A ještě něco: absolvoval jsem iniciační zážitek. Byl jsem v sauně.
Bylo to poprvé, protože mě dlouholeté zkušenosti přesvědčily, že extrémní horko ani extrémní chlad nejsou nic příjemného, takže jsem se kombinaci obojího vyhýbal. Bylo mi ovšem řečeno, že do sauny se chodí proto, že PAK je člověku báječně. To je zajímavá teze. Zatímco většina báječných věcí je báječných, KDYŽ se dělají, saunování je báječné, když se s ním přestane. Zamysleme se nad tím. Známe nějaké další podobné fenomény? Věci, které se dělají proto, aby se mohly PŘESTAT dělat? Nic mě nenapadá... Ale pozor, tady se prostírá nedozírné pole nevyužitých možností! Desetitisíce věcí, který S ÚLEVOU přestaneme dělat! Těch možností rekreačního vyžití! Těch nových kultů, které čekají, až je někdo objeví, propadne jim, seznámí s nimi ostatní! "Čoveče, včera jsem se půl hodiny píchal vidličkou do pupku - neumíš si představit, jak mi pak bylo skvěle!" "To já jsem si tak dlouho škubal chlupy z nosu, až jsem málem zapomněl, že skvěle mi má bejt až potom."
Ale s tou saunou je to pravda. Neni nad to doplazit se na pokoj, posadit se do vypařený koupelny s ledovou plzní a šmírovat holku, co sedí ve vaně...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...