Přeskočit na hlavní obsah

Amerika, Amerika!

Dočet jsem se onehdy, že nějakej Amerikán nasekal veliký peníze na trhu hraček, když hodil na trh figurky akčních hrdinů, ále nikolivěk figurky Spidermanů a Supermanů a Rekordmanů a Narkomanů a tak dál, ale figurky nejoblíbenějších, nejstarších a nejrespektovanějších frajerů na světě - starozákonních svalovců v čele se Samsonem a Davidem. Můžete nasbírat celou sérii - ale je to pro děti, takže oblíbené sestavy "Lot a dcerky", "David šmíruje Batšebu", "David šmíruje Absolóna", "Putifarova žena šmíruje Davida" atd. dostanete jen za příplatek na přímou objednávku u výrobce. Jana Křtitele, Eliáše s auťákem a svázanýho Izáka ovšem prodávaj i ve Wal-martu. A když koupíte celou sérku najednou, dostanete jako bonus Ježíše i s příslušenstvím (trnová koruna, kříž a nalepovací tetování). (Radši nechtějte vědět, jakej je bonus pro odběratele kompletní "adult series".)
Tohle je samosebou možný jen v Americe (Vatikán zkoušel po koncilu něco podobnýho, ale konzervativní kardinálové to zatrhli. Už vyrobený figurky se rozprodaly pod rukou a ze zisku se financovali agenti, který v Hrádku nad Nisou sabotovali výrobu prezervativů. Něco šlo taky na nový důtky pro celý konkláve.) U nás by nějaký pámbíčkářský krámy nenašly odbyt, leda by to Charita distribuovala do děcáků. Sirotci by se hádali, jestli by Samson zmlátil Davida - to teda né! to teda jó! - a jestli by tomu J. K. dokázal zabránit (to teda né). Ale mě něco napadlo - nemáme snad v Čechách svoje hrdiny? Neexistují snad způsoby, jak distribuovat hračky mezi statisíce koupěchtivých děcek? Všechny čekají na Rychlé šípy Happy Meal!
Vidím to v živejch barvách. Bezmasej McDušín. Rybí McHojer. Sendvič Rychlonožka - sendvič z prošlých surovin vás protáhne! Bublina by se dával k hot dogu. McDoggieDog. Hodně česneku. McBohouš - tučnej, aby pak děcka jen ležely a funěly. Drůbeží McJestřáb. A pst! k velkýmu menu taky něco pro tatínky. Jen se přiznejte, chlapi: kdo z vás netoužil po Podkově? Bičík v ceně!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt