Přeskočit na hlavní obsah

Knihovna, pochopitelně

Ne že bych se cítil být povolán k prezentaci Názoru, ne, já jsem jenom nas.anej. Už asi čtyři dny, a kdyby mě to snad přecházelo, stačí otevřít noviny a spolehlivě mě uvede do varu další nadutej kec těch pupkáčů na magistrátu, nebo kde se to rozvalujou. Jsem absolutně pobouřenej a frustrovanej vlastní bezmocí - nedkážu, nedokážeme jim zabránit, aby nakonec prosadili svou a postavili tam Bémovi nějakej ten stadiónek. Oni přece můžou všechno. Je jedno, že vůbec nerozumějí architektuře, je jedno, že nemají vkus, je jedno, že lžou (to je přece standardní nástroj politické práce) , je tuplem jedno, že do knihovny se vší pravděpodobností nechodí, přestože na Mariánským náměstí stojí hned dvě. Nejspíš měli v ruce knížku naposled na základce. Jaksi je nenapadne, že by tam ta knihovna jen tak nestála, ale že by do ní chodili lidi.
Jejich motivaci nechápu a vlastně ani nechci - bezpochyby za tím budou nějaký prachy. Co je to vůbec za lidi? Chtěl bych je všechny po řadě nakopat do zadku, i když bych si pak musel koupit nový boty. Počítám, že kdybych viděl ty jejich sádelnatý řiti, dozvěděl bych se o nich všechno, co se o nich vůbec vědět dá. A to jsem si já vůl svýho času myslel, že Bém je docela fajn chlapík. Teď jsem mu ochoten přiznat maximálně tolik, že jeho řiť zas tak sádelnatá není.
Je jasný jak to dopadne. Pokud bude knihovna na Letný, postaví se tam impotentní kostka. Ale spíš tam bude olympijská tribuna, ze který bude Bém kynout vděčnému davu. Pan Kaplický nám svůj návrh nedá. Vystaví si model knihovny ve Future systems, a pokaždý, když se na něj podívá, vzpomene si na matičku Prahu a nevěřícně zakroutí hlavou. A my se budeme dál opájet panoramatama.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...