Přeskočit na hlavní obsah

Knihovna, pochopitelně

Ne že bych se cítil být povolán k prezentaci Názoru, ne, já jsem jenom nas.anej. Už asi čtyři dny, a kdyby mě to snad přecházelo, stačí otevřít noviny a spolehlivě mě uvede do varu další nadutej kec těch pupkáčů na magistrátu, nebo kde se to rozvalujou. Jsem absolutně pobouřenej a frustrovanej vlastní bezmocí - nedkážu, nedokážeme jim zabránit, aby nakonec prosadili svou a postavili tam Bémovi nějakej ten stadiónek. Oni přece můžou všechno. Je jedno, že vůbec nerozumějí architektuře, je jedno, že nemají vkus, je jedno, že lžou (to je přece standardní nástroj politické práce) , je tuplem jedno, že do knihovny se vší pravděpodobností nechodí, přestože na Mariánským náměstí stojí hned dvě. Nejspíš měli v ruce knížku naposled na základce. Jaksi je nenapadne, že by tam ta knihovna jen tak nestála, ale že by do ní chodili lidi.
Jejich motivaci nechápu a vlastně ani nechci - bezpochyby za tím budou nějaký prachy. Co je to vůbec za lidi? Chtěl bych je všechny po řadě nakopat do zadku, i když bych si pak musel koupit nový boty. Počítám, že kdybych viděl ty jejich sádelnatý řiti, dozvěděl bych se o nich všechno, co se o nich vůbec vědět dá. A to jsem si já vůl svýho času myslel, že Bém je docela fajn chlapík. Teď jsem mu ochoten přiznat maximálně tolik, že jeho řiť zas tak sádelnatá není.
Je jasný jak to dopadne. Pokud bude knihovna na Letný, postaví se tam impotentní kostka. Ale spíš tam bude olympijská tribuna, ze který bude Bém kynout vděčnému davu. Pan Kaplický nám svůj návrh nedá. Vystaví si model knihovny ve Future systems, a pokaždý, když se na něj podívá, vzpomene si na matičku Prahu a nevěřícně zakroutí hlavou. A my se budeme dál opájet panoramatama.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...