Přeskočit na hlavní obsah

Knihovna, pochopitelně

Ne že bych se cítil být povolán k prezentaci Názoru, ne, já jsem jenom nas.anej. Už asi čtyři dny, a kdyby mě to snad přecházelo, stačí otevřít noviny a spolehlivě mě uvede do varu další nadutej kec těch pupkáčů na magistrátu, nebo kde se to rozvalujou. Jsem absolutně pobouřenej a frustrovanej vlastní bezmocí - nedkážu, nedokážeme jim zabránit, aby nakonec prosadili svou a postavili tam Bémovi nějakej ten stadiónek. Oni přece můžou všechno. Je jedno, že vůbec nerozumějí architektuře, je jedno, že nemají vkus, je jedno, že lžou (to je přece standardní nástroj politické práce) , je tuplem jedno, že do knihovny se vší pravděpodobností nechodí, přestože na Mariánským náměstí stojí hned dvě. Nejspíš měli v ruce knížku naposled na základce. Jaksi je nenapadne, že by tam ta knihovna jen tak nestála, ale že by do ní chodili lidi.
Jejich motivaci nechápu a vlastně ani nechci - bezpochyby za tím budou nějaký prachy. Co je to vůbec za lidi? Chtěl bych je všechny po řadě nakopat do zadku, i když bych si pak musel koupit nový boty. Počítám, že kdybych viděl ty jejich sádelnatý řiti, dozvěděl bych se o nich všechno, co se o nich vůbec vědět dá. A to jsem si já vůl svýho času myslel, že Bém je docela fajn chlapík. Teď jsem mu ochoten přiznat maximálně tolik, že jeho řiť zas tak sádelnatá není.
Je jasný jak to dopadne. Pokud bude knihovna na Letný, postaví se tam impotentní kostka. Ale spíš tam bude olympijská tribuna, ze který bude Bém kynout vděčnému davu. Pan Kaplický nám svůj návrh nedá. Vystaví si model knihovny ve Future systems, a pokaždý, když se na něj podívá, vzpomene si na matičku Prahu a nevěřícně zakroutí hlavou. A my se budeme dál opájet panoramatama.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!