Je sice hluboká noc, venku ještě pořád nesněží a já jsem v podivném pracovně-nočním transu, ale i tak mi to docvaklo. Jediný pořádný zážitky posledních dní vznikly na cestě - na cestě do práce a z práce, na cestě z města a do města. Když sedím, jsem inertní, když chodím, absurdní dramata se mi lepí na paty.
Dějství první: ztracený loupák.
V pátek jsem v téměř bezvládném stavu po šesté ráno dobloumala na tramvaj a cestou jsem si v pekařství koupila velmi vábný plněný loupák k snídani. Těšila jsem se na něj. Pak jsem si v práci udělala kafe a po několikerém prohledání batohu zjistila, že loupák je fuč. Kam mohl zmizet? Nejdřív jsem přemýšlela, kdo mi ho ukradl nebo kde jsem ho ztratila. Pak jsem začala pochybovat o zdravém rozumu a už jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem si ho v tom ranním polospánku vůbec koupila. O snídaňovém traumatu jsem pak napsala po ICQ svému chápavému muži. A ten to rozsekl. Napsal mi, že na náměstí ráno viděl, jak se jakýsi bezprizorný loupák povaluje na lavičče. "No on mě ten croissant tak nějak přitahoval, ale pak jsem musel do tramvaje, tak jsem jeho volání nemohl vyslechnout," tolik Sultán Tyrl a loupáková magie.
Dějství druhé: intelektuální recese.
To je jen dvojí postřeh. Jeden se týká dramaturgů intelektuální stanice Vltava. Opravdu by mě zajímalo, jestli skutečně před sedmou ráno, za výjimečně sychravého mlhavého dne posluchači cestou do práce ocení esej o návštěvě koncentračního tábora Osvětim, o komínech, vránách, ostnatém drátu a křiku nebohých obětí. Pronášený pohřebním hlasem. Mě to moc k chuti nepřišlo... Druhý se týká charity. To, že plakát inzerující charitaticní koncert pro diabetiky dvěma hlavními hvězdami - Vladimírem Mišíkem a Michalem Davidem - je zvrhlá recese nebo smutná realita?
Dějství třetí: ...
Začíná mi hučet v hlavě, tak ho asi dokončím příště. Ty noční směny jsou vážně peklo...
To be continued.
Dějství první: ztracený loupák.
V pátek jsem v téměř bezvládném stavu po šesté ráno dobloumala na tramvaj a cestou jsem si v pekařství koupila velmi vábný plněný loupák k snídani. Těšila jsem se na něj. Pak jsem si v práci udělala kafe a po několikerém prohledání batohu zjistila, že loupák je fuč. Kam mohl zmizet? Nejdřív jsem přemýšlela, kdo mi ho ukradl nebo kde jsem ho ztratila. Pak jsem začala pochybovat o zdravém rozumu a už jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem si ho v tom ranním polospánku vůbec koupila. O snídaňovém traumatu jsem pak napsala po ICQ svému chápavému muži. A ten to rozsekl. Napsal mi, že na náměstí ráno viděl, jak se jakýsi bezprizorný loupák povaluje na lavičče. "No on mě ten croissant tak nějak přitahoval, ale pak jsem musel do tramvaje, tak jsem jeho volání nemohl vyslechnout," tolik Sultán Tyrl a loupáková magie.
Dějství druhé: intelektuální recese.
To je jen dvojí postřeh. Jeden se týká dramaturgů intelektuální stanice Vltava. Opravdu by mě zajímalo, jestli skutečně před sedmou ráno, za výjimečně sychravého mlhavého dne posluchači cestou do práce ocení esej o návštěvě koncentračního tábora Osvětim, o komínech, vránách, ostnatém drátu a křiku nebohých obětí. Pronášený pohřebním hlasem. Mě to moc k chuti nepřišlo... Druhý se týká charity. To, že plakát inzerující charitaticní koncert pro diabetiky dvěma hlavními hvězdami - Vladimírem Mišíkem a Michalem Davidem - je zvrhlá recese nebo smutná realita?
Dějství třetí: ...
Začíná mi hučet v hlavě, tak ho asi dokončím příště. Ty noční směny jsou vážně peklo...
To be continued.
Komentáře