Přeskočit na hlavní obsah

Estetické neshody

Koupil jsem si křivák.
Říkal jsem si, že snad ještě není pozdě, a kdy když ne teď, že. (Snad to není příznak krize středního věku... Takový Vlastimil Tlustý to udělal taky, ale měl v kasičce i na Harleye. Nejsem si jistej, jestli při tom vypadal jako menší blbec než já.)
Já jsem koupí křiváku navíc zasponzoroval svobodnou matku, takže!
Je těžkej, odřenej, HUSTEJ. S jistým úsilím se mi vybavily dvě tři místa / příležitosti, kam si ho bez uzardění vezmu. Ale co, křivák je věc, která by prostě v domácnosti neměla chybět - něco jako stereo, lednička, bičík, Rabelais, Swordfishtrombones od Toma Waitse a vývrtky. Křivák je artefakt! Dostali jsme grafiku, pořídili jsme si olejomalbu, koupili jsme křivák. Jasná věc.
Moje žena to bohužel vidí jinak. Jsem realista a znám svou ženu; tušil jsem, že se mi vysměje. Vysmála; a přidala několik pozoruhodných myšlenek, jak by s mým křivákem naložila, kdyby měla volnou ruku. Nemá.
O tom, že bych si pořídil ještě koně, už jsem promluvil jen žertem. Naštěstí je žádná kamarádka neprodává, protože bych jejich koupí ohrozil naše manželství.

Ba ne, koně bych asi nechtěl. Ale hned zejtra si někam půjdu půjčit Pomádu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!