Před pár dny jsem absolvoval třídní sraz. Po nevímkolika letech od maturity. Čekal jsem trochu panoptikální zážitek, rozpaky ze setkání se skoro už cizími lidmi, nikam nevedoucí řeči, opilost a morální kocovinu. Všeho se mi také po zásluze dostalo.
Některé své staré spolužáky jsem chvíli nemohl poznat - bizarní zážitek. S několika jsem stačil prohodit pár vět, často méně vět než piv, které jsem do sebe nalil (sedum). S některými ani to.
Jak se ukázalo, všichni jsme víceméně dospělí a víceméně úctyhodní, ale podíváme se na sebe a vidíme, jak pod povadlými ksichty prosvítá někdejší jelimánkovství (aspoň já to viděl!)... Pak není divu, že i na mě se ze zrcadla šklebí už dvacet let stejný mladík (a že svůj rostoucí cemr spatřím názorně až konfrontován s přifouklými spolužáky).
K čemu ten večer byl? Bývalý kamarád, kterého jsem tak trochu očekával, se neukázal - takže jsem se konečně rozloučil s představou, že se po deseti (?) letech cosi může vrátit do starých kolejí. A druhá věc - roky jsem o sobě kdovíproč uvažoval jako o členu "tvrdého jádra" naší třídy, ba "zdravého" jádra, té báječné skupinky chlapíků, která toho má tolik společného a tolik si rozumí... a dneska se nedokáže sejít, zatímco jiní pánové se vídají nepoměrně častěji, díky práci a dětem a taky dík tomu, že toho mají tolik společného a tolik si rozumějí. No nic. Zamačkávám horkou slzu, jíž splácím hořkou pravdu, a už o tom nebudeme mluvit.
Ale pozor - k setkání nás hochů, co spolu mluvíme, dojde! Co čeká našeho hrdinu? Další nesnesitelné zklamání, nebo kýžený letmý návrat horoucí atmošky jinošského přátelství? Sledujte další pokračování Sultánova journalu!
Některé své staré spolužáky jsem chvíli nemohl poznat - bizarní zážitek. S několika jsem stačil prohodit pár vět, často méně vět než piv, které jsem do sebe nalil (sedum). S některými ani to.
Jak se ukázalo, všichni jsme víceméně dospělí a víceméně úctyhodní, ale podíváme se na sebe a vidíme, jak pod povadlými ksichty prosvítá někdejší jelimánkovství (aspoň já to viděl!)... Pak není divu, že i na mě se ze zrcadla šklebí už dvacet let stejný mladík (a že svůj rostoucí cemr spatřím názorně až konfrontován s přifouklými spolužáky).
K čemu ten večer byl? Bývalý kamarád, kterého jsem tak trochu očekával, se neukázal - takže jsem se konečně rozloučil s představou, že se po deseti (?) letech cosi může vrátit do starých kolejí. A druhá věc - roky jsem o sobě kdovíproč uvažoval jako o členu "tvrdého jádra" naší třídy, ba "zdravého" jádra, té báječné skupinky chlapíků, která toho má tolik společného a tolik si rozumí... a dneska se nedokáže sejít, zatímco jiní pánové se vídají nepoměrně častěji, díky práci a dětem a taky dík tomu, že toho mají tolik společného a tolik si rozumějí. No nic. Zamačkávám horkou slzu, jíž splácím hořkou pravdu, a už o tom nebudeme mluvit.
Ale pozor - k setkání nás hochů, co spolu mluvíme, dojde! Co čeká našeho hrdinu? Další nesnesitelné zklamání, nebo kýžený letmý návrat horoucí atmošky jinošského přátelství? Sledujte další pokračování Sultánova journalu!
Komentáře