Sedím tak v pátek v půl jedenácté v noci ve vaně, piju červené, čtu Apollinaira... když tu najednou telefon. Volá mi pan K., že je na jakési party a že by mě rád viděl, nepřijedu-li snad. Jářku, něco podobného už se mi dlouho nestalo. Osušil jsem se a vyrazil! A tak. O tom se mi ale moc psát nechce.
Dumal jsem o tom, že bych měl dát svým zápisům jednotící téma. Jaké, to mě napadlo při posledním zápisu o obálkách barevných časopisů. O tom taky psát nechci, asi by to nakonec bylo dost jednotvárný. Ale že bych třeba využil své quasi bibliofilie, jsem si myslel. Trochu si to v hlavě utřídit. Trochu se z toho vypsat. (Z opice vyspat, z koníčka vypsat. Hm.) Poslední dobou tak trochu ujíždím na typografii (ani ne tak Teige jako Hlavsa), na grafickým designu. Neuměl bych to, ale rád to mám. Tak o tom že by to bylo. Jak vyndávám knížku z regálu a mazlim se s ní, ale na to, abych ji přečet, nemám čas. O tom jak polistuju, přečtu jednu dvě básně (Apollinaire) a pak ji tam zas musím vrátit. Tak aspoň pár řádek do blogu.
Přemýšlel jsem dneska, kdy jsem si toho začal všímat. Ilustrace, to je jiná, každý si vybaví, že u jeho kolébky stáli Sekora a Lada (kdo z nás nezažil ten náhlý přechod od kocoura Mikeše ke Švejkovi, že jo). Ale typoška? Asi jsem si nejdřív všim, že některý knížky jdou do sérií jako známky - stejnej rozměr, opakující se grafický prvky. Mám dojem, že to musel být Verne, série Podivuhodné cesty z Albatrosu, že tohle byl můj první skutečný kontakt s typografií. V deseti letech? Pak snad až Muzikova obálka edice Světová četba. Ale pamatuju si z dětství na knihy, o kterých jsem pak v dospělosti zjistil, že jsou z typografického hlediska ceněny - třeba práce Libora Fáry pro Albatros (Tunel do pozítří, nebo Ludvík Souček) - mám prostě předpoklady pro vytříbené vychutnávání typografických slastí... Takže si o tom zkusim něco napsat místo abych popisoval pitky... I když s panem K. to stálo za to.
Dumal jsem o tom, že bych měl dát svým zápisům jednotící téma. Jaké, to mě napadlo při posledním zápisu o obálkách barevných časopisů. O tom taky psát nechci, asi by to nakonec bylo dost jednotvárný. Ale že bych třeba využil své quasi bibliofilie, jsem si myslel. Trochu si to v hlavě utřídit. Trochu se z toho vypsat. (Z opice vyspat, z koníčka vypsat. Hm.) Poslední dobou tak trochu ujíždím na typografii (ani ne tak Teige jako Hlavsa), na grafickým designu. Neuměl bych to, ale rád to mám. Tak o tom že by to bylo. Jak vyndávám knížku z regálu a mazlim se s ní, ale na to, abych ji přečet, nemám čas. O tom jak polistuju, přečtu jednu dvě básně (Apollinaire) a pak ji tam zas musím vrátit. Tak aspoň pár řádek do blogu.
Přemýšlel jsem dneska, kdy jsem si toho začal všímat. Ilustrace, to je jiná, každý si vybaví, že u jeho kolébky stáli Sekora a Lada (kdo z nás nezažil ten náhlý přechod od kocoura Mikeše ke Švejkovi, že jo). Ale typoška? Asi jsem si nejdřív všim, že některý knížky jdou do sérií jako známky - stejnej rozměr, opakující se grafický prvky. Mám dojem, že to musel být Verne, série Podivuhodné cesty z Albatrosu, že tohle byl můj první skutečný kontakt s typografií. V deseti letech? Pak snad až Muzikova obálka edice Světová četba. Ale pamatuju si z dětství na knihy, o kterých jsem pak v dospělosti zjistil, že jsou z typografického hlediska ceněny - třeba práce Libora Fáry pro Albatros (Tunel do pozítří, nebo Ludvík Souček) - mám prostě předpoklady pro vytříbené vychutnávání typografických slastí... Takže si o tom zkusim něco napsat místo abych popisoval pitky... I když s panem K. to stálo za to.
Komentáře
PS: Tunel je výbrnej celej, třeba ta povídka, kde letí emeričani na měsíc a počítají kurz za pomoci logaritmického pravítka...