Přeskočit na hlavní obsah

Sultán čenichá v novém směru

Sedím tak v pátek v půl jedenácté v noci ve vaně, piju červené, čtu Apollinaira... když tu najednou telefon. Volá mi pan K., že je na jakési party a že by mě rád viděl, nepřijedu-li snad. Jářku, něco podobného už se mi dlouho nestalo. Osušil jsem se a vyrazil! A tak. O tom se mi ale moc psát nechce.
Dumal jsem o tom, že bych měl dát svým zápisům jednotící téma. Jaké, to mě napadlo při posledním zápisu o obálkách barevných časopisů. O tom taky psát nechci, asi by to nakonec bylo dost jednotvárný. Ale že bych třeba využil své quasi bibliofilie, jsem si myslel. Trochu si to v hlavě utřídit. Trochu se z toho vypsat. (Z opice vyspat, z koníčka vypsat. Hm.) Poslední dobou tak trochu ujíždím na typografii (ani ne tak Teige jako Hlavsa), na grafickým designu. Neuměl bych to, ale rád to mám. Tak o tom že by to bylo. Jak vyndávám knížku z regálu a mazlim se s ní, ale na to, abych ji přečet, nemám čas. O tom jak polistuju, přečtu jednu dvě básně (Apollinaire) a pak ji tam zas musím vrátit. Tak aspoň pár řádek do blogu.
Přemýšlel jsem dneska, kdy jsem si toho začal všímat. Ilustrace, to je jiná, každý si vybaví, že u jeho kolébky stáli Sekora a Lada (kdo z nás nezažil ten náhlý přechod od kocoura Mikeše ke Švejkovi, že jo). Ale typoška? Asi jsem si nejdřív všim, že některý knížky jdou do sérií jako známky - stejnej rozměr, opakující se grafický prvky. Mám dojem, že to musel být Verne, série Podivuhodné cesty z Albatrosu, že tohle byl můj první skutečný kontakt s typografií. V deseti letech? Pak snad až Muzikova obálka edice Světová četba. Ale pamatuju si z dětství na knihy, o kterých jsem pak v dospělosti zjistil, že jsou z typografického hlediska ceněny - třeba práce Libora Fáry pro Albatros (Tunel do pozítří, nebo Ludvík Souček) - mám prostě předpoklady pro vytříbené vychutnávání typografických slastí... Takže si o tom zkusim něco napsat místo abych popisoval pitky... I když s panem K. to stálo za to.

Komentáře

Anonymní píše…
Tunel do pozítří jsem si kdysi koupil v antikvariátu, jenom kvůli obálce. Antikvář se ke mně naklonil a spiklenecky povídal: Á, pán je znalec... Teprve tam jsem se dozvěděl, že existuje skupina fajšmekrů, co sbírá typografický libůstky z šedesátých let. Asi mezi tyhle blázny nevědomky taky patřím.
PS: Tunel je výbrnej celej, třeba ta povídka, kde letí emeričani na měsíc a počítají kurz za pomoci logaritmického pravítka...

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...