Přeskočit na hlavní obsah

Vejce a slepice

Už je to tak, že je mi líto slepic. Těch průmyslových. Slepice jako zvířata mi byly vždycky dost protivný: umějí jen hrabat jako roboti, blbě kdákat, vyzobávat si navzájem červíky, trhaně otáčet hlavou jak při break dance a vystrkovat zadky na kohouty. Proto je myslím slepice jediný větší zvíře, který by mi ani dnes nedělalo problém zabít.
Jenže ten moderní slepičí holokaust mě jednoduše nutí bránit práva slabšího, i když mi není kdovíjak sympatickej. Jako jedinej proveditelnej způsob odboje mě napadlo nekupovat vejce slepic, který jsou celej život zavřený v klecích, kde nemůžou udělat ani krok a nemají mezi těma drátama nic, do čeho by mohly aspoň ze zoufalství hrábnout.
A tak v sámoškách i supermarketech poctivě čtu etikety a snažím se. Většinou marně. Ještě v blahých časech, kdy jsem nakupovala v Bruselu, nebyl problém. V každým krámě bylo na výběr - vejce od slepic z výběhu? Vejce od slepic z louky? Vejce z klecí snad ani nebyly k mání... u nás nejsou k mání žádný jiný.
Ano, v biobchodech se dají koupit biovejce, na který je spoleh... ale jinak? Maximum možného jsou v Tescu, Albertu i Bille vejce od slepic z chovu na podestýlce...aspoň teda, že pařáty mají na čem stát. Stejně je nikdo nekupuje. Půl tuctu jich totiž stojí o desetikorunu víc než vejce z klecových koncentráků. Ach jo.
A vlastně ještě na jeden druh vajec se dá narazit. Na obalu stojí psáno: vejce slepic krmených cereální směsí. To ovšem člověka staví před děsuplnou otázku - Čím se proboha krmí ty ostatní?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...