Přeskočit na hlavní obsah

Vejce a slepice

Už je to tak, že je mi líto slepic. Těch průmyslových. Slepice jako zvířata mi byly vždycky dost protivný: umějí jen hrabat jako roboti, blbě kdákat, vyzobávat si navzájem červíky, trhaně otáčet hlavou jak při break dance a vystrkovat zadky na kohouty. Proto je myslím slepice jediný větší zvíře, který by mi ani dnes nedělalo problém zabít.
Jenže ten moderní slepičí holokaust mě jednoduše nutí bránit práva slabšího, i když mi není kdovíjak sympatickej. Jako jedinej proveditelnej způsob odboje mě napadlo nekupovat vejce slepic, který jsou celej život zavřený v klecích, kde nemůžou udělat ani krok a nemají mezi těma drátama nic, do čeho by mohly aspoň ze zoufalství hrábnout.
A tak v sámoškách i supermarketech poctivě čtu etikety a snažím se. Většinou marně. Ještě v blahých časech, kdy jsem nakupovala v Bruselu, nebyl problém. V každým krámě bylo na výběr - vejce od slepic z výběhu? Vejce od slepic z louky? Vejce z klecí snad ani nebyly k mání... u nás nejsou k mání žádný jiný.
Ano, v biobchodech se dají koupit biovejce, na který je spoleh... ale jinak? Maximum možného jsou v Tescu, Albertu i Bille vejce od slepic z chovu na podestýlce...aspoň teda, že pařáty mají na čem stát. Stejně je nikdo nekupuje. Půl tuctu jich totiž stojí o desetikorunu víc než vejce z klecových koncentráků. Ach jo.
A vlastně ještě na jeden druh vajec se dá narazit. Na obalu stojí psáno: vejce slepic krmených cereální směsí. To ovšem člověka staví před děsuplnou otázku - Čím se proboha krmí ty ostatní?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!