Přeskočit na hlavní obsah

Sdělovací prohřešky

Víkend: viděl jsem zase televizi a nové reklamy. Na prací prášek pro retardované hospodyně ("Dobrá zpráva! Prášek na praní, který pere!") například. Ale jedna mě přiměla k zamyšlení: velmi pěkně vypracovaná reklama na vložky s nezbytným sloganem o "mých dnech". Už dlouho si říkám, kdopak ten debilní eufemismus asi vymyslel? Ženská těžko.
Když se zamyslíme nad podobnými spojeními, v nichž je vyjádřen přivlastňovací poměr, jako "to je něco PRO MĚ" nebo "omeleta s droždím, to je MOJE", uvědomíme si, že se jimi označuje cosi pozitivního, k čemu má mluvčí kladný osobní vztah (pokud se tedy nejedná o čiré vlastnění - to je MOJE auto). Ovšem "MOJE dny" podle té reklamy moc pozitivní nejsou - nebo se tím snad chce upozornit na latentní masochismus plodných žen? "Menstruace, to je prostě moje!" To snad ne. Anebo z jiné strany - ten týden, kdy si slečny z reklam bolestně přejí zakusit pocit suchosti, jsou JEJICH dny - zatímco ty zbylé tři neděle jejich nejsou? A čí teda? No asi chlapů, co? "Stará už nemá ty její dny, no to je moje!" Takže to přece jenom vymyslel chlap - žena má chvíli svoje dny, ale pak má tři neděle jeho dny... Kde jste, genderové organizace, proč neprotestujete?
A pak, pak jsem viděl ještě reklamu na sexy podpaží.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!