Přeskočit na hlavní obsah

Sdělovací prohřešky

Víkend: viděl jsem zase televizi a nové reklamy. Na prací prášek pro retardované hospodyně ("Dobrá zpráva! Prášek na praní, který pere!") například. Ale jedna mě přiměla k zamyšlení: velmi pěkně vypracovaná reklama na vložky s nezbytným sloganem o "mých dnech". Už dlouho si říkám, kdopak ten debilní eufemismus asi vymyslel? Ženská těžko.
Když se zamyslíme nad podobnými spojeními, v nichž je vyjádřen přivlastňovací poměr, jako "to je něco PRO MĚ" nebo "omeleta s droždím, to je MOJE", uvědomíme si, že se jimi označuje cosi pozitivního, k čemu má mluvčí kladný osobní vztah (pokud se tedy nejedná o čiré vlastnění - to je MOJE auto). Ovšem "MOJE dny" podle té reklamy moc pozitivní nejsou - nebo se tím snad chce upozornit na latentní masochismus plodných žen? "Menstruace, to je prostě moje!" To snad ne. Anebo z jiné strany - ten týden, kdy si slečny z reklam bolestně přejí zakusit pocit suchosti, jsou JEJICH dny - zatímco ty zbylé tři neděle jejich nejsou? A čí teda? No asi chlapů, co? "Stará už nemá ty její dny, no to je moje!" Takže to přece jenom vymyslel chlap - žena má chvíli svoje dny, ale pak má tři neděle jeho dny... Kde jste, genderové organizace, proč neprotestujete?
A pak, pak jsem viděl ještě reklamu na sexy podpaží.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Okomentovat
Další informace
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...
Okomentovat
Další informace

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...
1 komentář
Další informace