Liška odjela do zahraničních lesů, takže můžu koukat na filmy, které Liška nesnáší, třeba na Hellboye. Vynikající záležitost, mimochodem. Ovšem onehdy jsem byl v kinu na premiéře vážnějšího filmu, nového českého filmu, a ten zde hodlám doporučovat. Premiéra znamenala, že jsem to měl zadarmo, ale musel jsem snést prezentaci sponzorů. To bylo tak: před plátno nastoupily dvě buchty, každá třímala ocelovej stojan s napjatým plátnem. Na levým plátnu byli důležitější sponzoři, na pravým míň důležitý sponzoři. Pak šla buchta s mikrofonem a chlapík, co nes dvě trička. Buchta s mikrofonem nás přivítala, přečetla všechny sponzoři, zavelela chlapíkovi, aby prezentoval trika, a pak se zas všichni sbalili a přesunuli se do vedlejšího sálu. Snad jim za to sponzoři dobře zaplatili, nebudou ze sebe přece voly dělat za pár šupů... Pak byl film: O rodičích a dětech. Vedli jsme o tom po projekci debatu, ale to tu nehodlám reprodukovat. Mně se líbil. Skvělá hudba, skvělí herci, promyšlený to a dotažený ono; celou dobu jsem měl příjemnej pocit, že sleduju počin šikovnejch a chytrejch lidí, který vědí, co dělaj a proč. Osvěžující. Není to akční trhák, ale vtáhlo mě to, není to komedie, ale zasmál jsem se, není to ždímačka emocí, ale byl jsem dojatej. Trochu jsem se v tom poznával (ale to v Hellboyovi taky, o to nic.) Recenzenti se tvářej vlažně, ale já zas po čase nemám potřebu vymezovat se ani vůči těm, s kterýma nesouhlasim, ani vůči těm druhejm. Jděte na to, prostě. Howgh.
Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Komentáře