Liška odjela do zahraničních lesů, takže můžu koukat na filmy, které Liška nesnáší, třeba na Hellboye. Vynikající záležitost, mimochodem. Ovšem onehdy jsem byl v kinu na premiéře vážnějšího filmu, nového českého filmu, a ten zde hodlám doporučovat. Premiéra znamenala, že jsem to měl zadarmo, ale musel jsem snést prezentaci sponzorů. To bylo tak: před plátno nastoupily dvě buchty, každá třímala ocelovej stojan s napjatým plátnem. Na levým plátnu byli důležitější sponzoři, na pravým míň důležitý sponzoři. Pak šla buchta s mikrofonem a chlapík, co nes dvě trička. Buchta s mikrofonem nás přivítala, přečetla všechny sponzoři, zavelela chlapíkovi, aby prezentoval trika, a pak se zas všichni sbalili a přesunuli se do vedlejšího sálu. Snad jim za to sponzoři dobře zaplatili, nebudou ze sebe přece voly dělat za pár šupů... Pak byl film: O rodičích a dětech. Vedli jsme o tom po projekci debatu, ale to tu nehodlám reprodukovat. Mně se líbil. Skvělá hudba, skvělí herci, promyšlený to a dotažený ono; celou dobu jsem měl příjemnej pocit, že sleduju počin šikovnejch a chytrejch lidí, který vědí, co dělaj a proč. Osvěžující. Není to akční trhák, ale vtáhlo mě to, není to komedie, ale zasmál jsem se, není to ždímačka emocí, ale byl jsem dojatej. Trochu jsem se v tom poznával (ale to v Hellboyovi taky, o to nic.) Recenzenti se tvářej vlažně, ale já zas po čase nemám potřebu vymezovat se ani vůči těm, s kterýma nesouhlasim, ani vůči těm druhejm. Jděte na to, prostě. Howgh.
Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...
Komentáře