Liška odjela do zahraničních lesů, takže můžu koukat na filmy, které Liška nesnáší, třeba na Hellboye. Vynikající záležitost, mimochodem. Ovšem onehdy jsem byl v kinu na premiéře vážnějšího filmu, nového českého filmu, a ten zde hodlám doporučovat. Premiéra znamenala, že jsem to měl zadarmo, ale musel jsem snést prezentaci sponzorů. To bylo tak: před plátno nastoupily dvě buchty, každá třímala ocelovej stojan s napjatým plátnem. Na levým plátnu byli důležitější sponzoři, na pravým míň důležitý sponzoři. Pak šla buchta s mikrofonem a chlapík, co nes dvě trička. Buchta s mikrofonem nás přivítala, přečetla všechny sponzoři, zavelela chlapíkovi, aby prezentoval trika, a pak se zas všichni sbalili a přesunuli se do vedlejšího sálu. Snad jim za to sponzoři dobře zaplatili, nebudou ze sebe přece voly dělat za pár šupů... Pak byl film: O rodičích a dětech. Vedli jsme o tom po projekci debatu, ale to tu nehodlám reprodukovat. Mně se líbil. Skvělá hudba, skvělí herci, promyšlený to a dotažený ono; celou dobu jsem měl příjemnej pocit, že sleduju počin šikovnejch a chytrejch lidí, který vědí, co dělaj a proč. Osvěžující. Není to akční trhák, ale vtáhlo mě to, není to komedie, ale zasmál jsem se, není to ždímačka emocí, ale byl jsem dojatej. Trochu jsem se v tom poznával (ale to v Hellboyovi taky, o to nic.) Recenzenti se tvářej vlažně, ale já zas po čase nemám potřebu vymezovat se ani vůči těm, s kterýma nesouhlasim, ani vůči těm druhejm. Jděte na to, prostě. Howgh.
Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...
Komentáře