Přeskočit na hlavní obsah

Jednou persil, vždycky persil

Ano, zase jsem viděl televizi... Ne, nemá cenu to moc rozebírat, chci jen lehce nadhodit pár úvah o obrazu a zvuku. Můj otec třeba vypíná zvuk při reklamách. Připraví je tak o značnou část jejich hovadnosti, jež je jejich jediným půvabem. Na obrazovce se pak dějí buď věci naprosto nepochopitelné, nebo cosi, co by snad mohlo připomínat český seriál. (Ale co já vím o českém seriálu... Díky bohu nic.)
Nedávno jsem měl pozoruhodnou možnost sledovat s vypnutým zvukem volbu Miss Zapletal. Ukázalo se, že zvuk při této opičárně není vůbec třeba (kupodivu). A když není co slyšet, více se soustředíte na to, co je vidět, a to pak přináší nové zážitky. Mně utkvělo (kromě neutuchající žoviálnosti Jana "Na draka" Čenského), že slečny byly dlouhotrvající taškařící tak znaveny, že jim dělalo viditelné potíže udržet nacvičený vyceněný úsměv (co se cení, to se cení). Dělaly co mohly, ale koutky padaly, rtíky křečovitě tuhly. Korunou všeho ovšem byl bezhlasý duet mistra Gotta s paní Bílou. Byla rozkoš sledovat fantastickou práci jejich mimického svalstva, které jelo nejmíň na 120 procent, protože čím víc grimas, tím větší procítěnost a tím větší umělec. Peristaltická mimika obou pěvců dávala uhodnout, že text, co zpívají, je slátanina na entou - jak také jinak u nás doma.
A když jsem u těchto zvukových radovánek, musím se zmínit o dabingu, které ho si u nás doma tak ceníme. Ten už mi dlouho leží v žaludku. Schválně, zkuste přesvědčit nějakého českého herce, aby na divadle nebo v telce nebo ve filmu obětoval jeden ze svých stěžejních výrazových prostředků - hlas - a nechal se namluvit někým jiným. Kampak vás mistr asi pošle, co? Ale navrhněte mu, že totéž provedete některému z jeho zahraničních kolegů a že on (ona) to bude, kdo namluví Roberta De Nira nebo Bruce Willise nebo Meryl Streep nebo - atd. Co udělá český herec? Bude vám líbat ruce. Panstvo, to je ale velmi nekolegiální!
Proč vlastně trvá tahle pitomá praxe? Pochopitelně: živí to spoustu lidí, a ti svůj chlebíček nepustí (co by si ostatně počal třeba chudák Pavel Soukup... nebo Alexej Pyško... Sbírka na Alexeje Pyška! Důchod pro Jiřího Pomeje!). Pročež se už desetiletí mrví práce herců, kteří nejsou "vod nás". Pročež náš všekulturní televizní národ považuje pana XY z Británie nebo paní AB z Itálie za skvělé herce - a přitom je nikdy neslyšel mluvit.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...