Přeskočit na hlavní obsah

Jednou persil, vždycky persil

Ano, zase jsem viděl televizi... Ne, nemá cenu to moc rozebírat, chci jen lehce nadhodit pár úvah o obrazu a zvuku. Můj otec třeba vypíná zvuk při reklamách. Připraví je tak o značnou část jejich hovadnosti, jež je jejich jediným půvabem. Na obrazovce se pak dějí buď věci naprosto nepochopitelné, nebo cosi, co by snad mohlo připomínat český seriál. (Ale co já vím o českém seriálu... Díky bohu nic.)
Nedávno jsem měl pozoruhodnou možnost sledovat s vypnutým zvukem volbu Miss Zapletal. Ukázalo se, že zvuk při této opičárně není vůbec třeba (kupodivu). A když není co slyšet, více se soustředíte na to, co je vidět, a to pak přináší nové zážitky. Mně utkvělo (kromě neutuchající žoviálnosti Jana "Na draka" Čenského), že slečny byly dlouhotrvající taškařící tak znaveny, že jim dělalo viditelné potíže udržet nacvičený vyceněný úsměv (co se cení, to se cení). Dělaly co mohly, ale koutky padaly, rtíky křečovitě tuhly. Korunou všeho ovšem byl bezhlasý duet mistra Gotta s paní Bílou. Byla rozkoš sledovat fantastickou práci jejich mimického svalstva, které jelo nejmíň na 120 procent, protože čím víc grimas, tím větší procítěnost a tím větší umělec. Peristaltická mimika obou pěvců dávala uhodnout, že text, co zpívají, je slátanina na entou - jak také jinak u nás doma.
A když jsem u těchto zvukových radovánek, musím se zmínit o dabingu, které ho si u nás doma tak ceníme. Ten už mi dlouho leží v žaludku. Schválně, zkuste přesvědčit nějakého českého herce, aby na divadle nebo v telce nebo ve filmu obětoval jeden ze svých stěžejních výrazových prostředků - hlas - a nechal se namluvit někým jiným. Kampak vás mistr asi pošle, co? Ale navrhněte mu, že totéž provedete některému z jeho zahraničních kolegů a že on (ona) to bude, kdo namluví Roberta De Nira nebo Bruce Willise nebo Meryl Streep nebo - atd. Co udělá český herec? Bude vám líbat ruce. Panstvo, to je ale velmi nekolegiální!
Proč vlastně trvá tahle pitomá praxe? Pochopitelně: živí to spoustu lidí, a ti svůj chlebíček nepustí (co by si ostatně počal třeba chudák Pavel Soukup... nebo Alexej Pyško... Sbírka na Alexeje Pyška! Důchod pro Jiřího Pomeje!). Pročež se už desetiletí mrví práce herců, kteří nejsou "vod nás". Pročež náš všekulturní televizní národ považuje pana XY z Británie nebo paní AB z Itálie za skvělé herce - a přitom je nikdy neslyšel mluvit.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt