Přeskočit na hlavní obsah

Jednou persil, vždycky persil

Ano, zase jsem viděl televizi... Ne, nemá cenu to moc rozebírat, chci jen lehce nadhodit pár úvah o obrazu a zvuku. Můj otec třeba vypíná zvuk při reklamách. Připraví je tak o značnou část jejich hovadnosti, jež je jejich jediným půvabem. Na obrazovce se pak dějí buď věci naprosto nepochopitelné, nebo cosi, co by snad mohlo připomínat český seriál. (Ale co já vím o českém seriálu... Díky bohu nic.)
Nedávno jsem měl pozoruhodnou možnost sledovat s vypnutým zvukem volbu Miss Zapletal. Ukázalo se, že zvuk při této opičárně není vůbec třeba (kupodivu). A když není co slyšet, více se soustředíte na to, co je vidět, a to pak přináší nové zážitky. Mně utkvělo (kromě neutuchající žoviálnosti Jana "Na draka" Čenského), že slečny byly dlouhotrvající taškařící tak znaveny, že jim dělalo viditelné potíže udržet nacvičený vyceněný úsměv (co se cení, to se cení). Dělaly co mohly, ale koutky padaly, rtíky křečovitě tuhly. Korunou všeho ovšem byl bezhlasý duet mistra Gotta s paní Bílou. Byla rozkoš sledovat fantastickou práci jejich mimického svalstva, které jelo nejmíň na 120 procent, protože čím víc grimas, tím větší procítěnost a tím větší umělec. Peristaltická mimika obou pěvců dávala uhodnout, že text, co zpívají, je slátanina na entou - jak také jinak u nás doma.
A když jsem u těchto zvukových radovánek, musím se zmínit o dabingu, které ho si u nás doma tak ceníme. Ten už mi dlouho leží v žaludku. Schválně, zkuste přesvědčit nějakého českého herce, aby na divadle nebo v telce nebo ve filmu obětoval jeden ze svých stěžejních výrazových prostředků - hlas - a nechal se namluvit někým jiným. Kampak vás mistr asi pošle, co? Ale navrhněte mu, že totéž provedete některému z jeho zahraničních kolegů a že on (ona) to bude, kdo namluví Roberta De Nira nebo Bruce Willise nebo Meryl Streep nebo - atd. Co udělá český herec? Bude vám líbat ruce. Panstvo, to je ale velmi nekolegiální!
Proč vlastně trvá tahle pitomá praxe? Pochopitelně: živí to spoustu lidí, a ti svůj chlebíček nepustí (co by si ostatně počal třeba chudák Pavel Soukup... nebo Alexej Pyško... Sbírka na Alexeje Pyška! Důchod pro Jiřího Pomeje!). Pročež se už desetiletí mrví práce herců, kteří nejsou "vod nás". Pročež náš všekulturní televizní národ považuje pana XY z Británie nebo paní AB z Itálie za skvělé herce - a přitom je nikdy neslyšel mluvit.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!