Přeskočit na hlavní obsah

Události, komentáře

Tak jsem si říkal, že bych náš blog obohatil o echtovní politický komentář, však našó zemó hýbó převratné událostě, navíc by to mohlo dopadnout jako s tím jarem, které jsem svým laudatiem na pár dnů zahnal, a převratný událostě by se díky mému komentáři mohli ještě víc převrátit, obrátit, a vyzvrátit.
Takže v krátkosti: Čuněk je hovado.
Sledoval jsem trochu, jak tisk reaguje na návrat romotluka do vlády a ponížení nejpopulárnějšího českého knížepána, kterýmu by i Rumcajs podal ruku. V Respektu se doufá, že šlechtické gesto odhalí pravdu (ha!), jiné listy - patrně pravdivě - namítají, že případní auditoři zjistí jen to, co je Čuněk nechá zjistit, takže nic, a pan Karel jen zbytečně vyhodí půl melounu. Jiří Peňás v Týdnu se pokouší empaticky vysvětlit sobě i národu knížecí pohnutky, ale moc mu to nejde. Knížepán je bohužel za blbce a čuněk (ne, proč se namáhat s velkým písmenem) se nám za zády drze směje do očí, protože si to necháváme líbit.
Ale: všechny komentáře se mám dojem zaměřují jen na ministra zahraničí, a místní rozvoj odkazují svým mlčením do patřičných čuněcích mezí. Zdá se, že pro čuňka nemá teplé slovo objektivní žurnalista ni zakuklený nepřítel šlechty. Nikdo nepromluví na jeho podporu, každej ho nesnáší, každej by ho nejradši viděl za horama. Snad to tak je i v národě - ale i kdyby, všímá si toho čuněk? Ale kdeže, přece si nebude kazit trávení. Hlavně že může dál za naše peníze místně rozvíjet.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...