Přeskočit na hlavní obsah

Události, komentáře

Tak jsem si říkal, že bych náš blog obohatil o echtovní politický komentář, však našó zemó hýbó převratné událostě, navíc by to mohlo dopadnout jako s tím jarem, které jsem svým laudatiem na pár dnů zahnal, a převratný událostě by se díky mému komentáři mohli ještě víc převrátit, obrátit, a vyzvrátit.
Takže v krátkosti: Čuněk je hovado.
Sledoval jsem trochu, jak tisk reaguje na návrat romotluka do vlády a ponížení nejpopulárnějšího českého knížepána, kterýmu by i Rumcajs podal ruku. V Respektu se doufá, že šlechtické gesto odhalí pravdu (ha!), jiné listy - patrně pravdivě - namítají, že případní auditoři zjistí jen to, co je Čuněk nechá zjistit, takže nic, a pan Karel jen zbytečně vyhodí půl melounu. Jiří Peňás v Týdnu se pokouší empaticky vysvětlit sobě i národu knížecí pohnutky, ale moc mu to nejde. Knížepán je bohužel za blbce a čuněk (ne, proč se namáhat s velkým písmenem) se nám za zády drze směje do očí, protože si to necháváme líbit.
Ale: všechny komentáře se mám dojem zaměřují jen na ministra zahraničí, a místní rozvoj odkazují svým mlčením do patřičných čuněcích mezí. Zdá se, že pro čuňka nemá teplé slovo objektivní žurnalista ni zakuklený nepřítel šlechty. Nikdo nepromluví na jeho podporu, každej ho nesnáší, každej by ho nejradši viděl za horama. Snad to tak je i v národě - ale i kdyby, všímá si toho čuněk? Ale kdeže, přece si nebude kazit trávení. Hlavně že může dál za naše peníze místně rozvíjet.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt