Přeskočit na hlavní obsah

Marné volání

Jak to tak vypadá, z Reflexu odešel Tomáš Baldýnský. Nahradila ho Darina. Vedle samozvaného kulinárního experta Macka další důvod, proč si Reflex přestat kupovat. (Nebojte se, pane Bílku, nepřestanu. Zatím.)
Psaní Tomáše B. jsem vždycky miloval nejen pro ty vtipy, ale hlavně pro to, že se na filmy na rozdíl ode mě umí dívat. A vždycky jsem v jeho textech viděl snahu nepoddávat se recenzentské rutině, nebýt laciný a prvoplánový, uvidět a pojmenovat něco hlubšího a nezjevného; cítil jsem vždycky empatii, vůli přiznat autorům, že jim o cosi jde, byť se jim to ne vždy daří. Prostě pro mě byl vzorem psaní a uvažování, málo platný.
No a co s Darinou? Deníková praxe, určitě hodná holka, co hodně chodí do kina. Její první text: velká recenze na Sex ve městě, ve které není nic, co by nenapadlo kdekoho - až na drtivý závěr, nad kterým speciálně mně zůstává rozum stát: Darina si postěžuje, že jí chybí seriálový dabing; že když představitelka Carrie konečně disponuje vlastním hlasem, jeví se jako ukňouraná pinda. Hle, triumf českého dabingu: ze sběratelky předražených lodiček dokázal pro Darinu udělat krasavici inteligentní. Neboli: Darina si stěžuje, že český divák (a Darina zejména) projednou není klamán a má možnost konečně poznat, jak Sarah Jessica Parker doopravdy hraje... Co dodat.

Ale však se Darina svého dabingu dočká na DVD. A přijde čas a bude k dostání v trafikách - nejdřív jako příloha Ženy a života za stovku a potom za pade v papírovým přebalu. Těch už teď je v trafikách víc než novin - přiznávám, že tomu občas taky propadnu. Jenom se mi trochu ekluje mít DVD s nápisem Blesk nebo Aha! (nejdebilnější název deníku v dějinách tištěného písma, mimochodem - celkem příznačný, že je to citoslovce, citoslovce jsou tou nejprimitivnější vrstvou slovní zásoby). Blesk si ty svoje tituly člení do jakýchsi edičních řad. Třeba "Blesk pro radost" - teď tam vydali Je třeba zabít Sekala. Taky příznačný, konečně víme, jak si v Blesku představují radost.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...