Přeskočit na hlavní obsah

Marné volání

Jak to tak vypadá, z Reflexu odešel Tomáš Baldýnský. Nahradila ho Darina. Vedle samozvaného kulinárního experta Macka další důvod, proč si Reflex přestat kupovat. (Nebojte se, pane Bílku, nepřestanu. Zatím.)
Psaní Tomáše B. jsem vždycky miloval nejen pro ty vtipy, ale hlavně pro to, že se na filmy na rozdíl ode mě umí dívat. A vždycky jsem v jeho textech viděl snahu nepoddávat se recenzentské rutině, nebýt laciný a prvoplánový, uvidět a pojmenovat něco hlubšího a nezjevného; cítil jsem vždycky empatii, vůli přiznat autorům, že jim o cosi jde, byť se jim to ne vždy daří. Prostě pro mě byl vzorem psaní a uvažování, málo platný.
No a co s Darinou? Deníková praxe, určitě hodná holka, co hodně chodí do kina. Její první text: velká recenze na Sex ve městě, ve které není nic, co by nenapadlo kdekoho - až na drtivý závěr, nad kterým speciálně mně zůstává rozum stát: Darina si postěžuje, že jí chybí seriálový dabing; že když představitelka Carrie konečně disponuje vlastním hlasem, jeví se jako ukňouraná pinda. Hle, triumf českého dabingu: ze sběratelky předražených lodiček dokázal pro Darinu udělat krasavici inteligentní. Neboli: Darina si stěžuje, že český divák (a Darina zejména) projednou není klamán a má možnost konečně poznat, jak Sarah Jessica Parker doopravdy hraje... Co dodat.

Ale však se Darina svého dabingu dočká na DVD. A přijde čas a bude k dostání v trafikách - nejdřív jako příloha Ženy a života za stovku a potom za pade v papírovým přebalu. Těch už teď je v trafikách víc než novin - přiznávám, že tomu občas taky propadnu. Jenom se mi trochu ekluje mít DVD s nápisem Blesk nebo Aha! (nejdebilnější název deníku v dějinách tištěného písma, mimochodem - celkem příznačný, že je to citoslovce, citoslovce jsou tou nejprimitivnější vrstvou slovní zásoby). Blesk si ty svoje tituly člení do jakýchsi edičních řad. Třeba "Blesk pro radost" - teď tam vydali Je třeba zabít Sekala. Taky příznačný, konečně víme, jak si v Blesku představují radost.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...