Přeskočit na hlavní obsah

Filmové okénko

Všude se teď píše o Bathory. Já na to nepudu. Jednak recenze hovoří až příliš výmluvnou řečí, jednak jsem s Jakubiskem dávno skončil. Viděl jsem několik jeho filmů, a všechny byly o tomtéž. Vtáčkovia, siroty a blázni byli o tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou. Sedím na konári... bylo o taky tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou, Hrubešovou. V Lepši je byť bohatý... nastala změna: bylo to o dvou ženskejch, co milujou jednoho chlapa. Tisícročná včela byla extenzivní varianta téhož: všechny ženský milujou jednoho Dočolomanskýho, a Bára Štěpánová ukazuje koprsa. Sexuální kombinatorika pak dospěla k nepřekročitelnému vrcholu, ne-li vyvrcholení, v Post coitum (neviděl jsem), kde to dělá doslova každej s každým. No a odtud už se prostě nedalo jít dál ani s třistapadesáti melounama...

Viděl jsem v telce Hulka, film, kterej podle všeho nemá nikdo rád. Znal jsem to jen z recenzí, že prej je tam moc psychologie a málo akce či co. Mně se to docela líbilo, mělo to vynikající obrazovou složku, střih vynalézavě napodoboval montáž políček v reálným komiksu, fakt dobrý. Problém toho filmu ale pochopitelně není v psychologii nebo omylu režiséra, problém je v hlavní postavě, která je pěknou ilustrací rčení Z hovna bič neupleteš. Chlap, kterej občas zezelená a zvětší se? A celej film je o tom, jak se snaží, aby se mu to nestávalo? To je celý? Co to má bejt? Alegorie o nechtěných erekcích v pubertě? Tady nemá šanci ani Edward Norton v nový verzi. Zajímá mě jediná věc: budou tentokrát tvůrci důslední a nechají na Hulkovi v záchvatu popraskat všechno oblečení, nebo mu taky nechaj slipy?

Taky jsem viděl Hancock. Slabomyslná, nelogická slátanina. Dabing. Nechoďte na to. Když Hancock, tak Herbie!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...