Přeskočit na hlavní obsah

Filmové okénko

Všude se teď píše o Bathory. Já na to nepudu. Jednak recenze hovoří až příliš výmluvnou řečí, jednak jsem s Jakubiskem dávno skončil. Viděl jsem několik jeho filmů, a všechny byly o tomtéž. Vtáčkovia, siroty a blázni byli o tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou. Sedím na konári... bylo o taky tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou, Hrubešovou. V Lepši je byť bohatý... nastala změna: bylo to o dvou ženskejch, co milujou jednoho chlapa. Tisícročná včela byla extenzivní varianta téhož: všechny ženský milujou jednoho Dočolomanskýho, a Bára Štěpánová ukazuje koprsa. Sexuální kombinatorika pak dospěla k nepřekročitelnému vrcholu, ne-li vyvrcholení, v Post coitum (neviděl jsem), kde to dělá doslova každej s každým. No a odtud už se prostě nedalo jít dál ani s třistapadesáti melounama...

Viděl jsem v telce Hulka, film, kterej podle všeho nemá nikdo rád. Znal jsem to jen z recenzí, že prej je tam moc psychologie a málo akce či co. Mně se to docela líbilo, mělo to vynikající obrazovou složku, střih vynalézavě napodoboval montáž políček v reálným komiksu, fakt dobrý. Problém toho filmu ale pochopitelně není v psychologii nebo omylu režiséra, problém je v hlavní postavě, která je pěknou ilustrací rčení Z hovna bič neupleteš. Chlap, kterej občas zezelená a zvětší se? A celej film je o tom, jak se snaží, aby se mu to nestávalo? To je celý? Co to má bejt? Alegorie o nechtěných erekcích v pubertě? Tady nemá šanci ani Edward Norton v nový verzi. Zajímá mě jediná věc: budou tentokrát tvůrci důslední a nechají na Hulkovi v záchvatu popraskat všechno oblečení, nebo mu taky nechaj slipy?

Taky jsem viděl Hancock. Slabomyslná, nelogická slátanina. Dabing. Nechoďte na to. Když Hancock, tak Herbie!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...