Přeskočit na hlavní obsah

Filmové okénko

Všude se teď píše o Bathory. Já na to nepudu. Jednak recenze hovoří až příliš výmluvnou řečí, jednak jsem s Jakubiskem dávno skončil. Viděl jsem několik jeho filmů, a všechny byly o tomtéž. Vtáčkovia, siroty a blázni byli o tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou. Sedím na konári... bylo o taky tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou, Hrubešovou. V Lepši je byť bohatý... nastala změna: bylo to o dvou ženskejch, co milujou jednoho chlapa. Tisícročná včela byla extenzivní varianta téhož: všechny ženský milujou jednoho Dočolomanskýho, a Bára Štěpánová ukazuje koprsa. Sexuální kombinatorika pak dospěla k nepřekročitelnému vrcholu, ne-li vyvrcholení, v Post coitum (neviděl jsem), kde to dělá doslova každej s každým. No a odtud už se prostě nedalo jít dál ani s třistapadesáti melounama...

Viděl jsem v telce Hulka, film, kterej podle všeho nemá nikdo rád. Znal jsem to jen z recenzí, že prej je tam moc psychologie a málo akce či co. Mně se to docela líbilo, mělo to vynikající obrazovou složku, střih vynalézavě napodoboval montáž políček v reálným komiksu, fakt dobrý. Problém toho filmu ale pochopitelně není v psychologii nebo omylu režiséra, problém je v hlavní postavě, která je pěknou ilustrací rčení Z hovna bič neupleteš. Chlap, kterej občas zezelená a zvětší se? A celej film je o tom, jak se snaží, aby se mu to nestávalo? To je celý? Co to má bejt? Alegorie o nechtěných erekcích v pubertě? Tady nemá šanci ani Edward Norton v nový verzi. Zajímá mě jediná věc: budou tentokrát tvůrci důslední a nechají na Hulkovi v záchvatu popraskat všechno oblečení, nebo mu taky nechaj slipy?

Taky jsem viděl Hancock. Slabomyslná, nelogická slátanina. Dabing. Nechoďte na to. Když Hancock, tak Herbie!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt