Přeskočit na hlavní obsah

Filmové okénko

Všude se teď píše o Bathory. Já na to nepudu. Jednak recenze hovoří až příliš výmluvnou řečí, jednak jsem s Jakubiskem dávno skončil. Viděl jsem několik jeho filmů, a všechny byly o tomtéž. Vtáčkovia, siroty a blázni byli o tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou. Sedím na konári... bylo o taky tom, jak dva chlapi milujou jednu ženskou, Hrubešovou. V Lepši je byť bohatý... nastala změna: bylo to o dvou ženskejch, co milujou jednoho chlapa. Tisícročná včela byla extenzivní varianta téhož: všechny ženský milujou jednoho Dočolomanskýho, a Bára Štěpánová ukazuje koprsa. Sexuální kombinatorika pak dospěla k nepřekročitelnému vrcholu, ne-li vyvrcholení, v Post coitum (neviděl jsem), kde to dělá doslova každej s každým. No a odtud už se prostě nedalo jít dál ani s třistapadesáti melounama...

Viděl jsem v telce Hulka, film, kterej podle všeho nemá nikdo rád. Znal jsem to jen z recenzí, že prej je tam moc psychologie a málo akce či co. Mně se to docela líbilo, mělo to vynikající obrazovou složku, střih vynalézavě napodoboval montáž políček v reálným komiksu, fakt dobrý. Problém toho filmu ale pochopitelně není v psychologii nebo omylu režiséra, problém je v hlavní postavě, která je pěknou ilustrací rčení Z hovna bič neupleteš. Chlap, kterej občas zezelená a zvětší se? A celej film je o tom, jak se snaží, aby se mu to nestávalo? To je celý? Co to má bejt? Alegorie o nechtěných erekcích v pubertě? Tady nemá šanci ani Edward Norton v nový verzi. Zajímá mě jediná věc: budou tentokrát tvůrci důslední a nechají na Hulkovi v záchvatu popraskat všechno oblečení, nebo mu taky nechaj slipy?

Taky jsem viděl Hancock. Slabomyslná, nelogická slátanina. Dabing. Nechoďte na to. Když Hancock, tak Herbie!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!