Přeskočit na hlavní obsah

Pohoda jazz, že jó, a pivečko

Byl jsem včera na Staromáku na Bohemia Jazz Fest, který pořádá Rudy Linka a hrajou tam i světový hvězdy. Letos dovezl svýho kamaráda Johna Scofielda, na toho jsem se těšil, protože je to blázen, hraje na kytaru jako nikdo a je to velká zábava i pro nás, co jazzu nerozumíme. Potud pohoda. Letos se ale hlavní sponzor, pan Pilsner Urquell, potřeboval nějak víc zviditelnit nebo co, a tak založil cenu, která se jmenuje nějak jako Bohemia Jazz Fest Pilsner Urquell Award (fakt fest název), a nacpal ji Scofieldovi. I to by mohlo být OK, kdyby tomu dokázali dát důstojnou formu - což ale nejspíš nejde, když cenu předává nějaká korporace.
To bylo tak: nastoupil Linka (za "Jazz"), Bém (za "Bohemia") a nějakej Mike (za "Pilsner"). Bémovi se dostalo pěkného pískotu, ale asi je zvyklej. Mike vystoupil za naše pivo, které se přece nejmenuje Plzeňský prazdroj, ale Urquell, proto za něj proboha nebude mluvit nějakej Čech, to dá rozum. Scofield obdržel umělecké dílo (taky docela dobrý, až na Bémův ideový výklad) a pak, nastojte, takovej ten obří zdálky viditelnej jako šek, kterej obvykle předávaj v televizi milionáři misskám a lidumilným nadacím. 10 000, slovy deset tisíc dolarů. Přišlo mi to hodně trapný, pivovarský koncern, kterej o deset metrů dál svý pivo prodával za kulatých 50 Kč za kelímek, demonstruje, aby to každej, ale fakt každej viděl, svou štědrost a kultůrnost. Ať jdou do hajzlu.
(Nojo. Taky by to mohlo bejt tak, že bez těch prachů by sem Scofielda nedostali... konečně to bylo jeho jediný evropský vystoupení; a Linka v jednom rozhovoru - v Playboyi - před časem říkal, že Scofield asi nepřijede... ale těmto myšlenkám se ve svém zastydlém idealismu pochopitelně bráním.)
Jinak koncert dobrej; sice se na mě zase tlačili lidi, ale dalo se to přežít.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...