Přeskočit na hlavní obsah

Pohoda jazz, že jó, a pivečko

Byl jsem včera na Staromáku na Bohemia Jazz Fest, který pořádá Rudy Linka a hrajou tam i světový hvězdy. Letos dovezl svýho kamaráda Johna Scofielda, na toho jsem se těšil, protože je to blázen, hraje na kytaru jako nikdo a je to velká zábava i pro nás, co jazzu nerozumíme. Potud pohoda. Letos se ale hlavní sponzor, pan Pilsner Urquell, potřeboval nějak víc zviditelnit nebo co, a tak založil cenu, která se jmenuje nějak jako Bohemia Jazz Fest Pilsner Urquell Award (fakt fest název), a nacpal ji Scofieldovi. I to by mohlo být OK, kdyby tomu dokázali dát důstojnou formu - což ale nejspíš nejde, když cenu předává nějaká korporace.
To bylo tak: nastoupil Linka (za "Jazz"), Bém (za "Bohemia") a nějakej Mike (za "Pilsner"). Bémovi se dostalo pěkného pískotu, ale asi je zvyklej. Mike vystoupil za naše pivo, které se přece nejmenuje Plzeňský prazdroj, ale Urquell, proto za něj proboha nebude mluvit nějakej Čech, to dá rozum. Scofield obdržel umělecké dílo (taky docela dobrý, až na Bémův ideový výklad) a pak, nastojte, takovej ten obří zdálky viditelnej jako šek, kterej obvykle předávaj v televizi milionáři misskám a lidumilným nadacím. 10 000, slovy deset tisíc dolarů. Přišlo mi to hodně trapný, pivovarský koncern, kterej o deset metrů dál svý pivo prodával za kulatých 50 Kč za kelímek, demonstruje, aby to každej, ale fakt každej viděl, svou štědrost a kultůrnost. Ať jdou do hajzlu.
(Nojo. Taky by to mohlo bejt tak, že bez těch prachů by sem Scofielda nedostali... konečně to bylo jeho jediný evropský vystoupení; a Linka v jednom rozhovoru - v Playboyi - před časem říkal, že Scofield asi nepřijede... ale těmto myšlenkám se ve svém zastydlém idealismu pochopitelně bráním.)
Jinak koncert dobrej; sice se na mě zase tlačili lidi, ale dalo se to přežít.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...