Přeskočit na hlavní obsah

Pohoda jazz, že jó, a pivečko

Byl jsem včera na Staromáku na Bohemia Jazz Fest, který pořádá Rudy Linka a hrajou tam i světový hvězdy. Letos dovezl svýho kamaráda Johna Scofielda, na toho jsem se těšil, protože je to blázen, hraje na kytaru jako nikdo a je to velká zábava i pro nás, co jazzu nerozumíme. Potud pohoda. Letos se ale hlavní sponzor, pan Pilsner Urquell, potřeboval nějak víc zviditelnit nebo co, a tak založil cenu, která se jmenuje nějak jako Bohemia Jazz Fest Pilsner Urquell Award (fakt fest název), a nacpal ji Scofieldovi. I to by mohlo být OK, kdyby tomu dokázali dát důstojnou formu - což ale nejspíš nejde, když cenu předává nějaká korporace.
To bylo tak: nastoupil Linka (za "Jazz"), Bém (za "Bohemia") a nějakej Mike (za "Pilsner"). Bémovi se dostalo pěkného pískotu, ale asi je zvyklej. Mike vystoupil za naše pivo, které se přece nejmenuje Plzeňský prazdroj, ale Urquell, proto za něj proboha nebude mluvit nějakej Čech, to dá rozum. Scofield obdržel umělecké dílo (taky docela dobrý, až na Bémův ideový výklad) a pak, nastojte, takovej ten obří zdálky viditelnej jako šek, kterej obvykle předávaj v televizi milionáři misskám a lidumilným nadacím. 10 000, slovy deset tisíc dolarů. Přišlo mi to hodně trapný, pivovarský koncern, kterej o deset metrů dál svý pivo prodával za kulatých 50 Kč za kelímek, demonstruje, aby to každej, ale fakt každej viděl, svou štědrost a kultůrnost. Ať jdou do hajzlu.
(Nojo. Taky by to mohlo bejt tak, že bez těch prachů by sem Scofielda nedostali... konečně to bylo jeho jediný evropský vystoupení; a Linka v jednom rozhovoru - v Playboyi - před časem říkal, že Scofield asi nepřijede... ale těmto myšlenkám se ve svém zastydlém idealismu pochopitelně bráním.)
Jinak koncert dobrej; sice se na mě zase tlačili lidi, ale dalo se to přežít.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...