Přeskočit na hlavní obsah

Rekapitulace kultury

To jenom abych nezapomněl: akustický koncert elektronických Young Gods - strhující, zážitek jako vždy kazili kuřáci v sále. Měl by se povolit legální odstřel.
Mnoho filmů, vesměs legrace, protože Sultán je eskapista a na Hanekem nebo Trierovi ho nikdo víckrát neuvidí - Dva dny v Paříži (Julie Delpy, sarkastický Američan v Paříži, láska), Leatherheads (Sultán by chtěl být jako George Clooney, ale George nechce být Sultánem, tak to nepůjde), Kopačky (Apatow a jeho parta, Apatow zaslouží neapatickou apoteózu, za vtipy a za odvahu ukázat v americkém filmu pyj) (teda ne vlastní), a opět asi popátý Pýcha a předsudek. Děti noci (trochu o ničem, ale ani Sultánův život není zrovna Pán prstenů, ovšem je pravda, že i v Sultánově životě hrají herci stejně dobří jako Issová s Mádlem). Temný rytíř. Ještě stále neviděl Hellboye 2, ale to se brzy změní.
Literatura? Sloupek Tomáše Baldýnského v dnešních Lidovkách. O Krtečkovi.
Divadlo: každý den pantomima malý Lišky v břiše velký Lišky.

Mimochodem Temný rytíř - četl jsem na blogu kohosi jménem Malý čtenář (nomen omen...), že Temný rytíř má jakési chyby v titulcích. Patrně má. Ale jsou dva druhy lidí. Jedni se chodí dívat na filmy, a druzí v kině žmoulají celou dobu tužtičku, trpělivě vyčkávají, a dychtivě si ve světle displeje mobilu zaznamenávají na papírek, kde se utnul překladatel titulků. Pak někam napíšou, jak je to alarmující a že Anna Kareninová, která na to měla dohlídnout, neumí anglicky (což je silný tvrzení, ale detailní kritický rozbor jejího překladu Poundových Cantos by to třeba potvrdil, kdo ví - ale to by dalo práci, že). Děkuju bohu, že patřím k té první skupině.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...