Přeskočit na hlavní obsah

Rekapitulace kultury

To jenom abych nezapomněl: akustický koncert elektronických Young Gods - strhující, zážitek jako vždy kazili kuřáci v sále. Měl by se povolit legální odstřel.
Mnoho filmů, vesměs legrace, protože Sultán je eskapista a na Hanekem nebo Trierovi ho nikdo víckrát neuvidí - Dva dny v Paříži (Julie Delpy, sarkastický Američan v Paříži, láska), Leatherheads (Sultán by chtěl být jako George Clooney, ale George nechce být Sultánem, tak to nepůjde), Kopačky (Apatow a jeho parta, Apatow zaslouží neapatickou apoteózu, za vtipy a za odvahu ukázat v americkém filmu pyj) (teda ne vlastní), a opět asi popátý Pýcha a předsudek. Děti noci (trochu o ničem, ale ani Sultánův život není zrovna Pán prstenů, ovšem je pravda, že i v Sultánově životě hrají herci stejně dobří jako Issová s Mádlem). Temný rytíř. Ještě stále neviděl Hellboye 2, ale to se brzy změní.
Literatura? Sloupek Tomáše Baldýnského v dnešních Lidovkách. O Krtečkovi.
Divadlo: každý den pantomima malý Lišky v břiše velký Lišky.

Mimochodem Temný rytíř - četl jsem na blogu kohosi jménem Malý čtenář (nomen omen...), že Temný rytíř má jakési chyby v titulcích. Patrně má. Ale jsou dva druhy lidí. Jedni se chodí dívat na filmy, a druzí v kině žmoulají celou dobu tužtičku, trpělivě vyčkávají, a dychtivě si ve světle displeje mobilu zaznamenávají na papírek, kde se utnul překladatel titulků. Pak někam napíšou, jak je to alarmující a že Anna Kareninová, která na to měla dohlídnout, neumí anglicky (což je silný tvrzení, ale detailní kritický rozbor jejího překladu Poundových Cantos by to třeba potvrdil, kdo ví - ale to by dalo práci, že). Děkuju bohu, že patřím k té první skupině.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...