Přeskočit na hlavní obsah

Oči navrch hlavy

To měl být jenom název předjímající další text, ale teď mě napadá: pakli má člověk oči navrch hlavy, když se mu přihodí něco mimořádného, tak normálně je má naspod hlavy? Záhada.
Ale oči navrch hlavy jsem měl na své první 3D projekci, koncertu U2, a že byl vynikající i zvuk, měl jsem navrch hlavy i uši. 3D efekty taky super, ale hlavně působil obrovský záběr kamery, ostrý na krajích i do hloubky, a zachycující každý detail (typu otisky prstů na laku kytary atd.). Měl jsem chuť skákat a volat a když dali nějaký starý flák, vhrkly mi slzy do očí (které jsem měl navrch hlavy), což mělo na 3D efekt trochu negativní dopad.
No a pak jsem měl či navrch hlavy (a žaludek v krku) při své prvé seriózní autojízdě. Průjezd Plzní teda nic moc, ale na dálnici jsem se nedal zahanbit a jel jak hovado. Liška se trochu bála, a i mně párkrát docela zatrnulo. Nicméně nikdo nezahynul, maximálně se pár lidí nasralo. A já si můžu připsat první překročení rychlosti. Pak byl průjezd Prahou, za tmy, a to jsem byl teda hodně nervózní, jelikož jsem toho fakt moc neviděl. Takže jedu 40, Liška radí, a zas pár nasranejch lidí. Ovšem na závěr jsem před barákem divukrásně zaparkoval do mezery tak natěsno, že jsem málem neotevřel dveře, a nasral chlapa, co přijel těsně za mnou a taky si na to místo brousil zuby. Takže celkem vzato: úspěch!
Pak mám pochopitelně oči navrch hlavy (a otevřenou kudlu v kapse) ze socanů a komoušů. To je prostě donebevolající, ale ti co, potřebovali ušetřit tři pětky za doktora, maj, co chtěli. Ale co my ostatní, co jsme to nechtěli?! Možná by se ale za ty ušetřený poplatky dal koupit nějakej malej ostrov a udělat tam komunistum (a všem, co jim leští židle) rezervaci. Tam by se volili mezi sebou a byl by od nich pokoj. A třeba by si udělali jako obvykle nějaký ty procesy a čistky a vyřešilo by se to jednou provždy.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt