Tak už je to tady. Vánoce. Knižní trh duří, všichni potřebujeme dárky, z tiskáren se ozývá radostný hlahol, protože sotva stihnou tisknout, kam to povede. Ale já na to hledím lhostejným okem. Kdo celý den vaří a má plnou spižírnu, pustí jen málokdy slinu nad restaurační krmí... Leč! Včera mi srdce poskočilo, protože konečně - konečně! - někdo vydal Edwarda Goreyho. Léta jsem na to čekal, od dob, kdy jsem si koupil CD Tiger Lillies The Gorey End a poznal tak tohoto zcestného génia, kreslíře, magora. Nedostává se mi slov - "Ten milý výstředník," praví Květa Fialová v Adéle. To se nedá popsat, to se musí vidět - tak ňák podobně to říká Wittgenstein. Či nejlépe Mistrovými slovy: "Byl již čtvrtek a dřevěná noha jeho lordstva nebyla stále k nalezení."
Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo. Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Komentáře