Tak už je to tady. Vánoce. Knižní trh duří, všichni potřebujeme dárky, z tiskáren se ozývá radostný hlahol, protože sotva stihnou tisknout, kam to povede. Ale já na to hledím lhostejným okem. Kdo celý den vaří a má plnou spižírnu, pustí jen málokdy slinu nad restaurační krmí... Leč! Včera mi srdce poskočilo, protože konečně - konečně! - někdo vydal Edwarda Goreyho. Léta jsem na to čekal, od dob, kdy jsem si koupil CD Tiger Lillies The Gorey End a poznal tak tohoto zcestného génia, kreslíře, magora. Nedostává se mi slov - "Ten milý výstředník," praví Květa Fialová v Adéle. To se nedá popsat, to se musí vidět - tak ňák podobně to říká Wittgenstein. Či nejlépe Mistrovými slovy: "Byl již čtvrtek a dřevěná noha jeho lordstva nebyla stále k nalezení."
Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...
Komentáře