Přeskočit na hlavní obsah

Dora doma

Tak dceru opustila žlutá barva, takže jsme ji nemuseli nechávat v nějakým osvětlovacím zařízení. Chtělo by se napsat, že teď už je to jen na nás, ale ono je to spíš jen na Lišce. Já tu a tam přebalím, pochovám, ale kojit holt nemůžu. A radši to nezkoušim - znáte to: podej čertu prs...
Ale s tím čertem to samozřejmě přehánim. Kozorozi jsou prý zlaté děti, a tak i Dora, pokavad nemá zrovna zatražený prdy (prdíky? větříky? větérky?). Ale vytváří si nepříjemný návyk přisát se čistě pro pocit osobní pohody, ne z hladu - takže Liška tráví den s ňadry pohotově...
Péče o dítko je zdá se celkem elementární a nevyžaduje intelektuální investice. Ovšem ani intelekt nijak nestimuluje (Liška by mohla povídat) - zato ale prudce rozvíjí naši muzikálnost. Ukazuje se, že Doru lze poměrně dobře upoutat a leckdy i uklidnit zpěvem... takže i Sultán shledává útržky slyšených písní (většinou tak první dva verše z písní z filmů pro pamětníky) a činí to, čeho veřejnost nebývá svědkem: "A teď tu naši, co, Doro? Á - vešel jsem do báru jako vobvykle..." a tak dále. Kabaret.

Komentáře

Hanka Kl. píše…
Kozorozi jsou zlaté děti, ano. :-))))

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!