Není každý den posvícení...

Aby to nevypadalo, že u nás stále vládne nějaká rodinná idyla a že jsem dokonale vymydlená žurnálová matka, která se na návštěvy usmívá v nažehlené blůzce s čerstvě upečeným koláčem ve vypiglované kuchyni zatímco vzorné dítko v suché plíně si spokojeně brouká v postýlce...:-) Vážení, není tomu tak, jako všichni prožívám dny skvělé, dny horší a dny, díky nimž si dokážu na chvíli uvědomit, proč jsou některé novomatky zralé na blázinec. Nejde o namožené hlasivky, které utrpěly tím, že jsem si bez tréninku tři hodiny hrála na jukebox, ani o nemyté talíře, ani o seznam úkolů, z nějž jsem dnes opět neodškrtla ani jednu položku, ani o záda zničená věčným nošením. To spíš ten pocit, že dny úplně splývají, že nevím, jestli je úterý nebo pátek, večer nevěřícně sedím a divím se, jak den zase utekl, aniž bych co hmatatelného vykonala, a to bylo před chvílí ráno. A zítra zas. A pak taky. No jo, eště že si člověk může zazpívat s Burianovými ženami: "A jak se pořád máš? Na dovolené... To bych taky brala." Ha ha.