Aby to nevypadalo, že u nás stále vládne nějaká rodinná idyla a že jsem dokonale vymydlená žurnálová matka, která se na návštěvy usmívá v nažehlené blůzce s čerstvě upečeným koláčem ve vypiglované kuchyni zatímco vzorné dítko v suché plíně si spokojeně brouká v postýlce...:-) Vážení, není tomu tak, jako všichni prožívám dny skvělé, dny horší a dny, díky nimž si dokážu na chvíli uvědomit, proč jsou některé novomatky zralé na blázinec. Nejde o namožené hlasivky, které utrpěly tím, že jsem si bez tréninku tři hodiny hrála na jukebox, ani o nemyté talíře, ani o seznam úkolů, z nějž jsem dnes opět neodškrtla ani jednu položku, ani o záda zničená věčným nošením. To spíš ten pocit, že dny úplně splývají, že nevím, jestli je úterý nebo pátek, večer nevěřícně sedím a divím se, jak den zase utekl, aniž bych co hmatatelného vykonala, a to bylo před chvílí ráno. A zítra zas. A pak taky. No jo, eště že si člověk může zazpívat s Burianovými ženami: "A jak se pořád máš? Na dovolené... To bych taky brala." Ha ha.
Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo. Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Komentáře