Aby to nevypadalo, že u nás stále vládne nějaká rodinná idyla a že jsem dokonale vymydlená žurnálová matka, která se na návštěvy usmívá v nažehlené blůzce s čerstvě upečeným koláčem ve vypiglované kuchyni zatímco vzorné dítko v suché plíně si spokojeně brouká v postýlce...:-) Vážení, není tomu tak, jako všichni prožívám dny skvělé, dny horší a dny, díky nimž si dokážu na chvíli uvědomit, proč jsou některé novomatky zralé na blázinec. Nejde o namožené hlasivky, které utrpěly tím, že jsem si bez tréninku tři hodiny hrála na jukebox, ani o nemyté talíře, ani o seznam úkolů, z nějž jsem dnes opět neodškrtla ani jednu položku, ani o záda zničená věčným nošením. To spíš ten pocit, že dny úplně splývají, že nevím, jestli je úterý nebo pátek, večer nevěřícně sedím a divím se, jak den zase utekl, aniž bych co hmatatelného vykonala, a to bylo před chvílí ráno. A zítra zas. A pak taky. No jo, eště že si člověk může zazpívat s Burianovými ženami: "A jak se pořád máš? Na dovolené... To bych taky brala." Ha ha.
Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...
Komentáře