Aby to nevypadalo, že u nás stále vládne nějaká rodinná idyla a že jsem dokonale vymydlená žurnálová matka, která se na návštěvy usmívá v nažehlené blůzce s čerstvě upečeným koláčem ve vypiglované kuchyni zatímco vzorné dítko v suché plíně si spokojeně brouká v postýlce...:-) Vážení, není tomu tak, jako všichni prožívám dny skvělé, dny horší a dny, díky nimž si dokážu na chvíli uvědomit, proč jsou některé novomatky zralé na blázinec. Nejde o namožené hlasivky, které utrpěly tím, že jsem si bez tréninku tři hodiny hrála na jukebox, ani o nemyté talíře, ani o seznam úkolů, z nějž jsem dnes opět neodškrtla ani jednu položku, ani o záda zničená věčným nošením. To spíš ten pocit, že dny úplně splývají, že nevím, jestli je úterý nebo pátek, večer nevěřícně sedím a divím se, jak den zase utekl, aniž bych co hmatatelného vykonala, a to bylo před chvílí ráno. A zítra zas. A pak taky. No jo, eště že si člověk může zazpívat s Burianovými ženami: "A jak se pořád máš? Na dovolené... To bych taky brala." Ha ha.
Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...
Komentáře