Přeskočit na hlavní obsah

Revoluce

Když jsem byl malý, byly revoluce asi tak dvě. Velká říjnová, která se konala v listopadu, prezentovaná zhruba jako drtivé vítězství šiků andělských nad temnou stranou síly. Pak byla eště francouzská, a ta nebyla tím správným způsobem velká, a navíc se tuším nějak nepovedla nebo co. Občas se mluvilo o burožoazní revoluci v roce 1848, ale to bylo trochu nejasný a moc se to nerozmazávalo.
Dlouho potom jsem se seznámil s poučkou, že revoluce požírají svoje děti, a šiky andělské postupně pelichaly. Ale s tím se člověk s věkem vyrovná.
Sametová vypadala jako celkem věrohodná revoluce, ale už je to dlouho, a moc z toho nezůstalo. Trochu se obnosila. Tak nějak všichni zapomněli, co to revoluce byla a jestli vůbec.
Nejde ani tak o historii, jako o sémantiku: najednou přišla doba, kdy revoluce spočívá v tom, že při telefonování mobilem smíš mít na nohou potápěčský ploutve. Že barva na vlasy barví vlasy. Že šminka řasy nejdřív obarví, pak prodlouží, pak natočí, pak jim zvětší objem, takže už vypadaj jako přilepený, a z toho se pak udělá z nouze ctnost: řasenka s efektem umělých řas. Řasenka, která upraví řasy tak, aby vypadaly jak nalepený. Jako napodobenina napodobeniny. Aneb bez mučení přiznáváme, že produkujeme nesmysly a prodáváme je blábolem, ale děláme to tak záměrně, protože vy to kupujete.
Koho asi sežere tahle revoluce? Škoda, že svoje děti ne. A i kdyby, tak vstanou noví bojovníci...

Komentáře

Hanka Kl. píše…
Co Dora? Pište!

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!