Přeskočit na hlavní obsah

Revoluce

Když jsem byl malý, byly revoluce asi tak dvě. Velká říjnová, která se konala v listopadu, prezentovaná zhruba jako drtivé vítězství šiků andělských nad temnou stranou síly. Pak byla eště francouzská, a ta nebyla tím správným způsobem velká, a navíc se tuším nějak nepovedla nebo co. Občas se mluvilo o burožoazní revoluci v roce 1848, ale to bylo trochu nejasný a moc se to nerozmazávalo.
Dlouho potom jsem se seznámil s poučkou, že revoluce požírají svoje děti, a šiky andělské postupně pelichaly. Ale s tím se člověk s věkem vyrovná.
Sametová vypadala jako celkem věrohodná revoluce, ale už je to dlouho, a moc z toho nezůstalo. Trochu se obnosila. Tak nějak všichni zapomněli, co to revoluce byla a jestli vůbec.
Nejde ani tak o historii, jako o sémantiku: najednou přišla doba, kdy revoluce spočívá v tom, že při telefonování mobilem smíš mít na nohou potápěčský ploutve. Že barva na vlasy barví vlasy. Že šminka řasy nejdřív obarví, pak prodlouží, pak natočí, pak jim zvětší objem, takže už vypadaj jako přilepený, a z toho se pak udělá z nouze ctnost: řasenka s efektem umělých řas. Řasenka, která upraví řasy tak, aby vypadaly jak nalepený. Jako napodobenina napodobeniny. Aneb bez mučení přiznáváme, že produkujeme nesmysly a prodáváme je blábolem, ale děláme to tak záměrně, protože vy to kupujete.
Koho asi sežere tahle revoluce? Škoda, že svoje děti ne. A i kdyby, tak vstanou noví bojovníci...

Komentáře

Hanka Kl. píše…
Co Dora? Pište!

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt