Přeskočit na hlavní obsah

Revoluce

Když jsem byl malý, byly revoluce asi tak dvě. Velká říjnová, která se konala v listopadu, prezentovaná zhruba jako drtivé vítězství šiků andělských nad temnou stranou síly. Pak byla eště francouzská, a ta nebyla tím správným způsobem velká, a navíc se tuším nějak nepovedla nebo co. Občas se mluvilo o burožoazní revoluci v roce 1848, ale to bylo trochu nejasný a moc se to nerozmazávalo.
Dlouho potom jsem se seznámil s poučkou, že revoluce požírají svoje děti, a šiky andělské postupně pelichaly. Ale s tím se člověk s věkem vyrovná.
Sametová vypadala jako celkem věrohodná revoluce, ale už je to dlouho, a moc z toho nezůstalo. Trochu se obnosila. Tak nějak všichni zapomněli, co to revoluce byla a jestli vůbec.
Nejde ani tak o historii, jako o sémantiku: najednou přišla doba, kdy revoluce spočívá v tom, že při telefonování mobilem smíš mít na nohou potápěčský ploutve. Že barva na vlasy barví vlasy. Že šminka řasy nejdřív obarví, pak prodlouží, pak natočí, pak jim zvětší objem, takže už vypadaj jako přilepený, a z toho se pak udělá z nouze ctnost: řasenka s efektem umělých řas. Řasenka, která upraví řasy tak, aby vypadaly jak nalepený. Jako napodobenina napodobeniny. Aneb bez mučení přiznáváme, že produkujeme nesmysly a prodáváme je blábolem, ale děláme to tak záměrně, protože vy to kupujete.
Koho asi sežere tahle revoluce? Škoda, že svoje děti ne. A i kdyby, tak vstanou noví bojovníci...

Komentáře

Hanka Kl. píše…
Co Dora? Pište!

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...