Kmotra liška & Sultán Tyrl

Dneska se stalo něco, co mě přimělo zrekapitulovat svůj motoristický život; paralela s Liščiným rekapitulačním zápisem je náhodná. Takže co bychom tu měli: opakované překročení rychlosti na dálnici, jeden mikrospánek na dálnici, jedno zahučení do škarpy na sjezdu z dálnice. Nacouvání do cizího auta při parkování dvakrát: podruhé jsem dotyčnému odlomil espézetku a zanechal vzkaz (!). Opření se o cizí auto při parkování jednou (oplastovaná dodávka, takže jsem to odřel jen sobě). Otření se o zídku při podélném parkování, jednou, odřeniny na voze dosud patrné. Nesčetné blbé řazení nepočítám. A přituhuje: píchnutý kolo kovovým přípravkem o průměru tak půl centimetru a délce 15-20 cm. Nikdo mi nevymluví, že to nebylo narafičený schválně (zapříčený v dlažbě na náměstí v Kouřimi), protože něco takovýho se vám - ležíc - přece do gumy nezapíchne? Následná správka za pomoci dohušťovací sady, dojezd do Červených Peček (kovová tyčka v gumě celou cestu buší do vnitřku kola, výsledný efekt je slyšite...

Nedávno mě cestou z nákupu chytla nějaká bilancující nálada. Malé lišce bylo půl roku, já už si s ní užila čtvrtinu ze svých dvou roků prázdnin, a co se teda sakra změnilo? Když jsme teď ta dětná rodina: základ státu? Něco se dalo převídat - například: nemám skoro žádný využitelný volný čas. Když večer dítě usne, nemám už na nic smysluplného sílu a jen se potácím mezi čuměním na televizi, čtením den starých novin, zbytkem domácích prací a osobní hygienou. Když se ráno (po nepříliš probdělé noci) probudím jakž takž čerstvá a s chutí do práce, nemám na ni zase čas. Taky jsou tu úplné banality. Půl roku jsem nebyla v kině, půl roku jsem nejela vlakem, půl roku jsem nesportovala. Jelikož věčně korzuju s kočárem, znám pomalu všechny prodavačky v ulici a ony mě. Umím ocenit estetické kvality dětské stolice. Umím rychle usnout, když je příležitost. Mám pěkné svaly na rukou, obzvláště levý biceps. No, a nakonec to nejradostnější a to nejméně radostné. Mám dítě a je s ním sranda. Mám dítě a je ...