Přeskočit na hlavní obsah

Mateřská rekapitulace

Nedávno mě cestou z nákupu chytla nějaká bilancující nálada. Malé lišce bylo půl roku, já už si s ní užila čtvrtinu ze svých dvou roků prázdnin, a co se teda sakra změnilo? Když jsme teď ta dětná rodina: základ státu?
Něco se dalo převídat - například: nemám skoro žádný využitelný volný čas. Když večer dítě usne, nemám už na nic smysluplného sílu a jen se potácím mezi čuměním na televizi, čtením den starých novin, zbytkem domácích prací a osobní hygienou. Když se ráno (po nepříliš probdělé noci) probudím jakž takž čerstvá a s chutí do práce, nemám na ni zase čas.
Taky jsou tu úplné banality. Půl roku jsem nebyla v kině, půl roku jsem nejela vlakem, půl roku jsem nesportovala. Jelikož věčně korzuju s kočárem, znám pomalu všechny prodavačky v ulici a ony mě. Umím ocenit estetické kvality dětské stolice. Umím rychle usnout, když je příležitost. Mám pěkné svaly na rukou, obzvláště levý biceps.
No, a nakonec to nejradostnější a to nejméně radostné. Mám dítě a je s ním sranda. Mám dítě a je s ním starost. Mám dítě a je ze mě fúrie. Když soused řeže na cirkulárce a vzbudí robě po půlhodinovém uspávání, mám chuť mu pořádně nafackovat. I sobě mám leckdy chuť nafackovat. Utěšuju se vědou: dítě je prý z pětiny výchova a zbytek geny. Snad nás předci zachrání.

Komentáře

Hanka Kl. píše…
Snad tě potěší, že až budou liščata dvě, budeš mít času ještě mnohem víc. ;-)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...