Jestli bychom si na ty záznamy neměli někoho najmout. Liška už se bojí, že nám zrušej blog, a to by samozřejmě kvůli jednomu "pravidelnému čtenáři" bylo škoda.
Tak co třeba náš sametový listopad? Já totiž byl na Národní, já jsem prosím zažil brutalitu policie a solidaritu protestujících, i sjednocení národa na Letné aji na Václaváku. A jako většina jsem to zažil jaksi omylem, že jsem se svezl s procesem, který rozpoutali jiní.
Pokud si vzpomínám, na konci osmdesátých jsem věděl o politice prd, protože to stejně nikoho nezajímalo, že, akorát to, že nám vládnou geronti, co vydávaj nečitelný noviny a promenujou se v televizních novinách, na který se nedá koukat. Že to někdy bylo jinak, a že jsou lidi, kterým to vadí tak, že jdou do konfrontace, to jsem asi vůbec netušil, telátko bóží. Jednou se pravda otec zmínil, že nás v osmašedesátým obsadili Rusové, ale nevyptával jsem se, a že jsme spolu už tehdy nežili, nic dalšího jsem se nedozvěděl, protože se o tom u nás doma prostě nemluvilo. Jistý závan nastal na Rockfestu 1987 (?), polská reggae kapela Israel zpívala poněkud anarchistické písně a davem chodili ve tmě lidi a rozdávali cyklostylovaný pozvánky na nějakej soud s někým... Že jsou komunisti blbci, to se tak nějak všeobecně vědělo, ale vyvodit z toho zjištění důsledky, to ne, v mých kruzích ne. Do SSM jsem se nehlásil nikoli ze zásady, ale z lenosti, a vstoupil jsem tam na čísi prosbu, ne na povel: byla to jen další otravná formální studijní povinnost. Jedinej můj konflikt s režimem byla zkouška z marxismu při přijímačkách na matfyz, ve které jsem neuspěl, a vzali mě tam až po odvolání, takže na Albertov už jsem šel co budoucí matematik. Marně vzpomínám proč vlastně.
Z proslovů na Albertově si nepatuju nic, nejspíš mi to vytlačily z hlavy pozdější, naléhavější zážitky. Měl jsem svíčku, šel jsem v průvodu se svým děvčetem, a to se zatvářilo znepokojeně, když se na nábřeží začalo skandovat "revoluce, revoluce". Já jsem taky skandoval, ale moc mi to asi nedocházelo.
A když nás na Národní začaly presovat ty buldozery, tak mi to taky moc nedocházelo: jistě, komunisti jsou blbci a policajti jakbysmet, ale že by s náma udělali něco takovýho? A pak už si pamatuju jenom nepříčetnej ksicht jednoho z mlátičů, opíral se o výlohu a bušil do lidí skoro zoufale, možná se taky bál, pak mě to protlačilo uličkou, nechytil jsem ani pohlavek, ale bál se ažaž, běželo se Mikulandskou a pak za nějakejma lidma do průjezdu a do domu, a tam nás nějaký lidi pustili do bytu, bylo tam snad padesát lidí, a konečně bylo jasný aspoň něco - tady jsou lidi a tam je aparát.
A nastaly patetický dny, studentská stávka, lidi nosili na fakultu jídlo, a na Letné někdo říkal "když přijel i Hutka, tak už věřím, že se to zlomí" ("krásný je vzduch" jsem znal z dřívějška, ale ne autora, a nesnášel jsem to hrozně), už tam byli i zahraniční novináři a já prvně použil téměř anglického slova, když jsem napodíval své dívce, jak se řekne anglicky stávka. A tak dále.
Od té doby jsem se leccos dozvěděl o padesátých letech, o šedesátých letech, o normalizaci, ve který jsem žil, a pořád mi to moc nedochází, a současnost kolikrát taky ne...
Tak co třeba náš sametový listopad? Já totiž byl na Národní, já jsem prosím zažil brutalitu policie a solidaritu protestujících, i sjednocení národa na Letné aji na Václaváku. A jako většina jsem to zažil jaksi omylem, že jsem se svezl s procesem, který rozpoutali jiní.
Pokud si vzpomínám, na konci osmdesátých jsem věděl o politice prd, protože to stejně nikoho nezajímalo, že, akorát to, že nám vládnou geronti, co vydávaj nečitelný noviny a promenujou se v televizních novinách, na který se nedá koukat. Že to někdy bylo jinak, a že jsou lidi, kterým to vadí tak, že jdou do konfrontace, to jsem asi vůbec netušil, telátko bóží. Jednou se pravda otec zmínil, že nás v osmašedesátým obsadili Rusové, ale nevyptával jsem se, a že jsme spolu už tehdy nežili, nic dalšího jsem se nedozvěděl, protože se o tom u nás doma prostě nemluvilo. Jistý závan nastal na Rockfestu 1987 (?), polská reggae kapela Israel zpívala poněkud anarchistické písně a davem chodili ve tmě lidi a rozdávali cyklostylovaný pozvánky na nějakej soud s někým... Že jsou komunisti blbci, to se tak nějak všeobecně vědělo, ale vyvodit z toho zjištění důsledky, to ne, v mých kruzích ne. Do SSM jsem se nehlásil nikoli ze zásady, ale z lenosti, a vstoupil jsem tam na čísi prosbu, ne na povel: byla to jen další otravná formální studijní povinnost. Jedinej můj konflikt s režimem byla zkouška z marxismu při přijímačkách na matfyz, ve které jsem neuspěl, a vzali mě tam až po odvolání, takže na Albertov už jsem šel co budoucí matematik. Marně vzpomínám proč vlastně.
Z proslovů na Albertově si nepatuju nic, nejspíš mi to vytlačily z hlavy pozdější, naléhavější zážitky. Měl jsem svíčku, šel jsem v průvodu se svým děvčetem, a to se zatvářilo znepokojeně, když se na nábřeží začalo skandovat "revoluce, revoluce". Já jsem taky skandoval, ale moc mi to asi nedocházelo.
A když nás na Národní začaly presovat ty buldozery, tak mi to taky moc nedocházelo: jistě, komunisti jsou blbci a policajti jakbysmet, ale že by s náma udělali něco takovýho? A pak už si pamatuju jenom nepříčetnej ksicht jednoho z mlátičů, opíral se o výlohu a bušil do lidí skoro zoufale, možná se taky bál, pak mě to protlačilo uličkou, nechytil jsem ani pohlavek, ale bál se ažaž, běželo se Mikulandskou a pak za nějakejma lidma do průjezdu a do domu, a tam nás nějaký lidi pustili do bytu, bylo tam snad padesát lidí, a konečně bylo jasný aspoň něco - tady jsou lidi a tam je aparát.
A nastaly patetický dny, studentská stávka, lidi nosili na fakultu jídlo, a na Letné někdo říkal "když přijel i Hutka, tak už věřím, že se to zlomí" ("krásný je vzduch" jsem znal z dřívějška, ale ne autora, a nesnášel jsem to hrozně), už tam byli i zahraniční novináři a já prvně použil téměř anglického slova, když jsem napodíval své dívce, jak se řekne anglicky stávka. A tak dále.
Od té doby jsem se leccos dozvěděl o padesátých letech, o šedesátých letech, o normalizaci, ve který jsem žil, a pořád mi to moc nedochází, a současnost kolikrát taky ne...
Komentáře