Přeskočit na hlavní obsah

Sultán byl v kinu

Když jsem byl ještě poměrně nedospělý, hodně frčel film E.T. mimozemšťan. Tehdy jsem ho nikdy neviděl (celej ostatně dodneška ne), takže jsem přišel o spoustu konverzačních příležitostí a řadu narážek a hlášek, které se později měly ohledně tohohle filmu vyskytnout. Takže když teď frčí Avatar, stejnou chybu už jsem neudělal, a i s Liškou ho navštívil.
Tak za prvé je jasný, že žádný hlášky z tohohle filmu nevzejdou (což zní skoro jako diagnóza).
Za druhý si myslím, že lítací hory jsou dost hovadina, i v rámci zobrazeného (fikčního, mrk mrk) světa.
Za třetí jsem si při tom opět uvědomil, jak za mýho života fantasticky pokročila technologie - o 3D kinu jsem si čítával v časopise ABC a vypadalo to jako čirá sci-fi, stejně jako další věci, který působí dneska naprosto samozřejmě - DVD, PC, mobily. Žijeme ve sci-fi a ani nám to nepříde. (Některý technologie tak zlevnily, že už se ani nevyplatí je vyrábět...)
Za čtvrtý - nenudil jsem se, ale že bych se z toho poprděl, to jsem se teda nepoprděl. Nemá asi smysl rozebírat, jestli je to Pocahontas v bledě modrým nebo snad Tanec s šestinohými vlky, jako to dělaj recenzenti (taky jsem ani jedno neviděl), o to koneckonců nejde. Děj je sice předvídatelnej, ale podívaná je to úchvatná a poselství je zřetelné. Ale revoluce v kinematografii? Je pěkné, že se dá (když jsou prachy) natočit naprosto cokoli, ale nečekal bych, že touhle cestou se vydá veškerý filmařstvo. Jednak nebudou ty prachy, a jednak snad neztratí váhu tradiční filmy. Takový ty, jak v nich herci doopravdy hrajou a mají přesvědčivej a dobře napsanej příběh.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...
Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Nejzbruslenější památka

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará...