Přeskočit na hlavní obsah

Sultán byl v kinu

Když jsem byl ještě poměrně nedospělý, hodně frčel film E.T. mimozemšťan. Tehdy jsem ho nikdy neviděl (celej ostatně dodneška ne), takže jsem přišel o spoustu konverzačních příležitostí a řadu narážek a hlášek, které se později měly ohledně tohohle filmu vyskytnout. Takže když teď frčí Avatar, stejnou chybu už jsem neudělal, a i s Liškou ho navštívil.
Tak za prvé je jasný, že žádný hlášky z tohohle filmu nevzejdou (což zní skoro jako diagnóza).
Za druhý si myslím, že lítací hory jsou dost hovadina, i v rámci zobrazeného (fikčního, mrk mrk) světa.
Za třetí jsem si při tom opět uvědomil, jak za mýho života fantasticky pokročila technologie - o 3D kinu jsem si čítával v časopise ABC a vypadalo to jako čirá sci-fi, stejně jako další věci, který působí dneska naprosto samozřejmě - DVD, PC, mobily. Žijeme ve sci-fi a ani nám to nepříde. (Některý technologie tak zlevnily, že už se ani nevyplatí je vyrábět...)
Za čtvrtý - nenudil jsem se, ale že bych se z toho poprděl, to jsem se teda nepoprděl. Nemá asi smysl rozebírat, jestli je to Pocahontas v bledě modrým nebo snad Tanec s šestinohými vlky, jako to dělaj recenzenti (taky jsem ani jedno neviděl), o to koneckonců nejde. Děj je sice předvídatelnej, ale podívaná je to úchvatná a poselství je zřetelné. Ale revoluce v kinematografii? Je pěkné, že se dá (když jsou prachy) natočit naprosto cokoli, ale nečekal bych, že touhle cestou se vydá veškerý filmařstvo. Jednak nebudou ty prachy, a jednak snad neztratí váhu tradiční filmy. Takový ty, jak v nich herci doopravdy hrajou a mají přesvědčivej a dobře napsanej příběh.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...