Přeskočit na hlavní obsah

Jsem debil

Ježišikriste!!!
Poslední půlhodinu píšu záznam, brilantní jako obykle, ve kterém doháním vše, co jsem za posledních šest neděl zameškal, a pak omylem ťuknu o centimetr vic vlevo, a místo abych otevřel novou záložku, tak tu záložku s blogem zavřu, a celej záznam je v prdeli, protože se sice údajně průběžně ukládá, ale kam asi! Klikám na všecky historie a proklikám se na prázdnou obrazovku. To je prostě vzpoura strojů! No to se z toho...

No tak nic, no. Tak to jako shrnu, že jo.
Takže jsme viděli: Bondy (ale ne Egon Bondy, ale BondJamesBondy), Away We Go (doporučujeme všem, zejména těhotným a rodičovským dvojicím i jednicím. Kreace Maggie Gyllenhaal mě hřeje ještě teď), Up in the Air: Jason Reitman, George Clooney, krom urážlivě debilního explicitního slzopudného dejte-mi-prosím-oskara předkonce dost dobré. Julia a Julie. Vzrušující film o vaření.

A Dora: od jedné vrstevnice pochytila princip vstávání a vzpřímené chůze (není prostě nad společenské styky), o dvojčat G. zas na druhou stranu bohužel-ne-zcela-ultrazvukové kvílení, které před setkáním s nimi neměla kde zaslechnout, a které od setkání s nimi používá poměrně účinně k dosažení svých nízkých cílů, obvykle sušenkových (do hajzlu se společenskými styky). Nic dalšího si z toho záznamu nepamatuju, protože jedu na červeným víně. To se na to...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...