Přeskočit na hlavní obsah

Bojuj, Jiří, bojuj...

...ale beze mě.
Jel jsem onehdy na Kolín a potkal billboard s vyretušovaným Paroubkovým šklebem, který pravil "BOJUJI proti poplatkům u veterináře". V pozadí tuším psí smečka. Na Kolín se jede devadesátkou, já se většinou úzkostně soustředím na řízení, tak jsem si jen pomyslel něco o snadných cílech a debilovi, doma jsem se o tom zmínil Lišce a pustil to z hlavy.
Na druhý projetí už mi to začalo bejt trochu divný, ale ona celá volební kampaň je dost absurdní (socdem prej spočítala, kolik stojí chřipka, panejo). Pochopitelně to musela být Liška, kdo mě upozornil, že to asi nebude origo socdem afiš. Definitivní utvrzení přinesl dálnicový billboard, kde Paroub bojuje proti "mlžům, plžům a hlavonožcům", což jsem ani ve stodvacítce nepovažoval za skutečné volební heslo. Liška měla čas si ten plakát i prohlídnout, prej moc pěkný. Čili jsem šťasten, že na Kolínsku, v Rathově kraji, panuje i nadále zdravý rozum.
(Z)dravý rozum osvědčil též Petr Čtvrtníček, když odkázal do patřičných mezí Duška. K tomu nemám co dodat, jen se klaním. (Chodili jsme na gymnáziu k jakémusi Duškovi-lékaři, taky to byl idiot.)

(Onehdy jsem se přistihl, že je mi Paroubka líto. Já už jsem takový empatický. Vždyť on ho nemá nikdo rád. Toho výsměchu, těch záštiplných výlevů, co musí ustát. Ale pak jsem si řekl, dobře mu tak, hovadu. A stejně ho prostý lid bude volit, dyk s ním přece Michal David zpívá tu pěknou písničku, a jak to nandal u Moravce tomu Švarcnberkovi, panečku!)

A jak se právě následující ráno dovídám, předělaný Paroubkovo billboardy vyrobila ódéeska, takže s tím zdravým rozumem na Kolínsku musím brzdit. Žádná spontánní tvořivost, ale kampaň je to. Ale aspoň vtipná, což se teda o Jirkovi říct nedá.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!