Přeskočit na hlavní obsah

The name is Bond. James Bond

Jelikož opět jedu na červeném (řadové španělské, ovšem vydařené, v Bille v akci), pociťuji nutkání trochu rozvinout poznámku o Bondech v předešlém dvojzáznamu. Je sice trochu brzo na nějakou bilanci, protože poslední DVD je ohlášeno až na květen, ale už teď je jasné, že záměr skoupit všech dvacet starých dílů byl promyšlený a přínosný.
Pro mě je asi kanonickým Bondem Brosnan, ty starší věci jsem viděl jen namátkově v televizi - velké mezery. (Oba díly s Craigem jsou samozřejmě vynikající, ale je to trochu jiný žánr.) Takže teď jsem zjistil, že i Timothy Dalton byl velmi obstojný. Co bude dál? Roger Moore sice natočil nejvíc bondovek, ale podle těch dvou dosavadních, co jsem viděl, jsou jeho díly dohnané do absurdní polohy. (Něco jako Pane vy jste vdova - celé je to bizarní, ale tak dobře vymyšlené, že se nad tím nikdo nepozastavuje.) Vyhlídka na vraždu, kde je už Moore dosti postarší, je strašlivá (padouch chce dosáhnou světového monopolu na výrobu mikročipů tím, že zatopí Silicon Valley; pomocnice padoucha vraždí rybářským prutem), ale Chobotnička má něco do sebe - veliká jízda na hraně rodinné komedie (umělý koňský zadek a umělý krokodýlí vršek jsou fakt geniální). Mimochodem v obou těchto kusech jsem si užil zadní projekce, moderní kinematografie se svými veletriky o hodně přišla... Opravdu se těším na další díly; Moonraker jsem asi viděl - to byl ten díl s raketoplánem (!), ale většinu neznám, takže to bude poučné a obohacující.
Jak říkám, na shrnutí je ještě brzy, těším se na další díly a chystám se přesedlat na martini s vodkou.
This blogger will return...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Filmové okénko

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!