Přeskočit na hlavní obsah

The name is Bond. James Bond

Jelikož opět jedu na červeném (řadové španělské, ovšem vydařené, v Bille v akci), pociťuji nutkání trochu rozvinout poznámku o Bondech v předešlém dvojzáznamu. Je sice trochu brzo na nějakou bilanci, protože poslední DVD je ohlášeno až na květen, ale už teď je jasné, že záměr skoupit všech dvacet starých dílů byl promyšlený a přínosný.
Pro mě je asi kanonickým Bondem Brosnan, ty starší věci jsem viděl jen namátkově v televizi - velké mezery. (Oba díly s Craigem jsou samozřejmě vynikající, ale je to trochu jiný žánr.) Takže teď jsem zjistil, že i Timothy Dalton byl velmi obstojný. Co bude dál? Roger Moore sice natočil nejvíc bondovek, ale podle těch dvou dosavadních, co jsem viděl, jsou jeho díly dohnané do absurdní polohy. (Něco jako Pane vy jste vdova - celé je to bizarní, ale tak dobře vymyšlené, že se nad tím nikdo nepozastavuje.) Vyhlídka na vraždu, kde je už Moore dosti postarší, je strašlivá (padouch chce dosáhnou světového monopolu na výrobu mikročipů tím, že zatopí Silicon Valley; pomocnice padoucha vraždí rybářským prutem), ale Chobotnička má něco do sebe - veliká jízda na hraně rodinné komedie (umělý koňský zadek a umělý krokodýlí vršek jsou fakt geniální). Mimochodem v obou těchto kusech jsem si užil zadní projekce, moderní kinematografie se svými veletriky o hodně přišla... Opravdu se těším na další díly; Moonraker jsem asi viděl - to byl ten díl s raketoplánem (!), ale většinu neznám, takže to bude poučné a obohacující.
Jak říkám, na shrnutí je ještě brzy, těším se na další díly a chystám se přesedlat na martini s vodkou.
This blogger will return...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Karanténa, den první

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...