Přeskočit na hlavní obsah

The name is Bond. James Bond

Jelikož opět jedu na červeném (řadové španělské, ovšem vydařené, v Bille v akci), pociťuji nutkání trochu rozvinout poznámku o Bondech v předešlém dvojzáznamu. Je sice trochu brzo na nějakou bilanci, protože poslední DVD je ohlášeno až na květen, ale už teď je jasné, že záměr skoupit všech dvacet starých dílů byl promyšlený a přínosný.
Pro mě je asi kanonickým Bondem Brosnan, ty starší věci jsem viděl jen namátkově v televizi - velké mezery. (Oba díly s Craigem jsou samozřejmě vynikající, ale je to trochu jiný žánr.) Takže teď jsem zjistil, že i Timothy Dalton byl velmi obstojný. Co bude dál? Roger Moore sice natočil nejvíc bondovek, ale podle těch dvou dosavadních, co jsem viděl, jsou jeho díly dohnané do absurdní polohy. (Něco jako Pane vy jste vdova - celé je to bizarní, ale tak dobře vymyšlené, že se nad tím nikdo nepozastavuje.) Vyhlídka na vraždu, kde je už Moore dosti postarší, je strašlivá (padouch chce dosáhnou světového monopolu na výrobu mikročipů tím, že zatopí Silicon Valley; pomocnice padoucha vraždí rybářským prutem), ale Chobotnička má něco do sebe - veliká jízda na hraně rodinné komedie (umělý koňský zadek a umělý krokodýlí vršek jsou fakt geniální). Mimochodem v obou těchto kusech jsem si užil zadní projekce, moderní kinematografie se svými veletriky o hodně přišla... Opravdu se těším na další díly; Moonraker jsem asi viděl - to byl ten díl s raketoplánem (!), ale většinu neznám, takže to bude poučné a obohacující.
Jak říkám, na shrnutí je ještě brzy, těším se na další díly a chystám se přesedlat na martini s vodkou.
This blogger will return...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdiny, rok prvý

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě...

Nesdělovací prostředky

Četné hlasy (asi tak tři) se dožadují pokračování tohoto svěžího journalu; takže nabízím další mediální komentář. Podezřele mnoho médií (respektive všechny) se rozhodlo věnovat cenný prostor na svých stránkách jídlu - pod rouškou kultivace publika. Pro mě je to příznak pokročilé dekadence, do níž naše civilizace zabředá, o to horší, že tyto potenciálně zábavné texty jsou povětšině o hovně. Pionýr těchto rubrik pan Poštulka nás aspoň poučil o zásadním rozdílu mezi hladkou a kudrnatou petrželkou (ne, "petrželka" nebylo míněno jako synonymum pro pubické ochlupení) a o zásadní nedoceněnosti polníčku (ne, "polníček" nebylo míněno jako synonymum... no radši toho nechme). Pak se s podobnými texty roztrhl pytel, ovšem obsah byl čím dál řidší. Zatím poslední zplodinou na tomto poli jsou sloupky Miroslava Macka pro Reflex, které jsou tak neuvěřitelné, že mě vyprovokovaly k dopisu do příslušného periodika, který zde reprodukuji, protože moje zcela věcné a k meritu věci mířící ...

Se zážitky v koncích

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...