Přeskočit na hlavní obsah

Jak na to

Dostala jsem onehdá k narozeninám cennou publikaci. Jmenuje se Jak na to! a jsou v ní víceméně použitelné obrázkové návody, jak zvládnout nejrůznější situace, úkoly a potíže. Což o to, třeba nakrájení artyčoku nebo recept jak připravit hadí maso se můžou hodit. Pak je tu ale hezkých pár rad, který vypadají dobře v knize - ale zkuste to ve skutečnosti! Co třeba Chyťte rybu rukou a pod čtyřmi obrázky stručný popis: ponořte ruku do vody- pohybujte prsty-vyhoďte rybu na břeh? Jó, to kdybych věděla, můžu na vejletech nachytat do saku mandel pstruhů a rodina bude mít vystaráno. Dobrý je taky použití jídelních hůlek - teoreticky to ovládám hezky dlouho, ale ještě nikdy se mi nepodařilo se najíst.
Do stejnýho soudku patří Porod v taxíku. Jelikož mě něco takovýho sotva potká (Kutná Hora a taxíky?), jsem celkem v klidu, ale tady to máte - bůhví, kdy se vám to bude hodit. Osm obrázků a pod nima lapidární návod: zastavte taxík-klekněte si a nechte působit zemskou přitažlivost-jemně uchopte dítě-otřete dítěti tvářičku-utáhněte pupeční šňůru-chovejte dítě v náručí, aby neprochladlo-pokud to bude možné, začněte ho kojit-rychle odjeďte do nemocnice. Hohoó, kdybych se já ubohá mohla spolehnout, že v taxíkách to jde takhle snadno, snad bych si nějakýho objednala. Kdepak porody doma, těm dávno odzvonilo, teď jsou úplně jiný trendy.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt